Démon ze Sumeru

03.05.2019

Stalo se mezi 22.2.2019 - 13.4.2019

Toto je ve zkratce příběh setkání s entitou v pár odstavcích, která svou mocí přesahovala mnohé, s čím jsem se zatím setkal.

ACT I - snad začal bych místem kde zjevil se a před ním ještě jiní, abych poukázal, jak místo samo je mocné k tak krásnému exorcismu. I byl jsem u mé Ayhuasky (kamarádky) na návštěvě, prožívajíc ty příjemné chvíle spříznění. V tom jedné noci jsem si nemohl povšimnout, jak sebou cuká, tak opustil jsem svou pozici faraona (pozice, kdy ležím s překříženýma nohama i rukama - mám to, jako ochranu - jsem zvědav, kam Vás teď Vaše mysl zavedla, zavnímali jste-li onen dvojsmysl). V tu chvíli z okna černá mlha, co zahalila pokoj její do svého hávu a mě samého počala rdousit, silným tlakem tlačila mi na hruď a trochu mě roztřásla ač jsem po chvíli upadl do paralýzy. Jak krásné a typické, pro tyto energie, již s humorem jsem volal vnitřním hlasem : ,,Tak se ukaž, co umíš!´´ Čím více se bytost snažila, tím více jsem se smál. Pravda, již lapal jsem po dechu, však s mocným vnitřním zařváním : ,,tak pojď!´´ a odhodláním jsem se osvobodil a nadechl, však upadl do snové reality, co byla, jako onen pokoj. Jen všude fialoví brouci, hlasy, co chtěly, abych si mou Ayhuasku násilně vzal, šeptajíce mi do ucha jejím hlasem : ,,šukej mě, dělej, šukej...budu dělat, že spím a bij mě u toho´´. Zabodávám tužkou ty brouky, pod postelí pochcaná sláma a hniloba, co zažil tento pokoj? Probouzím se, lehce znaven a konečně se nadechuji, však mírně vystoupen z těla, když v tom se jí dotknu a krásně se uzemním, jenže ona se opět začne cukat.

ACT II - i dozvídám se, kostel naproti, stojí na hřbitově...hned je vše jasnější. Některé rohy v bytě přímo tlí temnotou a chladem, i některé obrazy a přesto jsou zde krásné artefakty, hezké a útulné prostředí a vřelost mých hostitelů. V noci jsem rozhodnut, že znovu se podívám na ty potvůrky. Jsem muž slova a tedy i činu, tak učinil jsem. Zjevila se četa duchů a spíše zhmotněných pocitů strasti. Zaútočili, však již jsem byl připraven. Pustil jsem na ně své démony. Miláčkové moji, nechtějí se dělit o svou potravu. Jak je můj frustrovaný medvěd sápal, Leník Kecal Automatizátor jim vykecával díru do hlav, až jim praskala, Ultimatorix je porcoval ve dví a Depresátor? Vytáhl jsem jej z kapsy, za doprovodného smíchu Uncle Jaji, a hodil na jednoho z nich. Ten byl nejvtipnější, jak ona entita křičí :,,nemám proč žít, nic už nemá smysl ach´´ a pláče a u jámy sedí Darkpriest a těm, co hlavu vystrčí, jim ji také setne. Noc je nadále klidná, než se probudí, že cítí v sobě hada, ať na ni nemyslím (jak krásně vystihla, že jsem myslel na svého hada a....), tak prohlásím, že ji hlídám, prý nemám. ,,Seru na tebe´´ odpovím a svůj bok otočím a ona se zase cuká a heká (hektocukna jedna)

ACT III - po delší době návštěva, to jednoho tam místního plesu, kde opilosti jsem dostál. Již 14 dní měl jsem záměr něco vyblejt, netušil jsem co, jen cítil, že něco ohromně temného a svírajícího na mě sedí. Tabáku sklenice, rapé kopce a nic. Však zde s mojí Ayhuaskou došel jsem konce. V jednu chvíli v překrásném to nakalení se zjevil. Můj hlas se změnil. Jaký starodávný jazyk mi to byl propůjčen? Co slovo to formule až zakletí, jak hluboce a hutně zněl a přecházel volně do šepotu až hadí řeči. Konečně zvuk pravého démona, žádné mnou tvořené entity. Ne tahle měla vlastní vědomí a hlas, kde i můj growling zaostává. V rukách ohýbal jsem železo mezi ploty a zvracel, konečně zvracel. Odvezen s Ayhuaskou k ní domů, v autě jsem byl jistě k popukání, a na zahradě propukl v posednutí. Ryl jsem brázdy do země, vyrvával kamení a hlínu. To bylo představení, že i Ayhuaska se přidala, jak krásně se mi na zemi zmítala a svíjela, jak doprovázela to vše jekotem a pláčem, jak byla krásná a hysterická holčička, co zaujímal pokroucené pozice. Já jen pozorně pozoroval, co je to za démona, ať ovládne trochu mé tělo, ať poznám jeho sílu. Druhou pozorností jsem ji utěšoval a držel...pššš, to je dobrý. Ale na démona křičel :,,ukaž se, zjev se...ať tě poznám, si totální sračka, protože já jsem skutečnější než ty, já dovedu i milovat´´ a zvracel jsem dál, když v tom babička Ayhuasky otevřela okno, že toho máme nechat a vypadnout, jinak zavolá policii. Brzké popůlnoční hodiny, no. Nezapomenu na následné scény okolo záchodové mísy....ale démon se přišel jen představit. Ráno jsem si udělal Mapacho - nazval bych jej kocoviňák, protože každý, kdo si jej dal, zažil mou kocovinu a nebylo mu dobře. Tázal jsem se, co to bylo za bytost. Odpověď byla jasná. Byl to sumerský démon, kterého si už taháš více než 6000 let, zneužíval jsi jej pro své touhy po-moci. Nyní ses však rozhodl jít cestou srdce a proto je odhalen.

ACT IV

Jedu za kamarádem do Prahy, když v tom upadnu do jiného světa, už párkrát se mi to stalo, ale doma. Zrovna jedu metrem směr Kačerov a ocitám se ve světě toho sumerského démona. Jest to podivné, neboť vnímám kde je mé tělo, ale nemohu se probudit a jen nepatrně se kontroluji - kvalitní paralýza. Svět je velmi temný, chladný a plný samoty, znám jej velmi dobře. Ocitám se před jeho trůnem tvořeným z ostatků jeho obětí (objetí?) a mnoha dalších démonů (zřejmě v jejich světě nespolupracují). Má asi 3m, černá těžkooděnecká zbroj s ostny (strašidelnější než Sauron) sedí na trůně a všude to zapáchá hnijícími ostatky - tůně plné sraček. Když mě spatří, že jsem se opovážil navštívit jeho sídlo, započnou muka. Pouhou myšlenkou mě mučí a topí v těch sračkách. A skrze bolest začíná ovládat mé fyzické tělo v metru, má chuť jít ven a všechny tam zabít, cítím tak neskutečnou sílu, že bych jim urval i hlavu. Pláču, lidé v metru se asi diví, co se děje, či na čem jedu, když pláču a jemně se třesu. Plakal jsem nikoliv bolestí, ale kvůli nim, nemohl jsem dopustit, aby se bestie dostala ven. Zabil bych je všechny, a že už lačnil po krvi a energii bolesti. Snažím se na něj poslat své démony, nyní jsou velmi snadno poraženi, on je pánem tohoto místa. Posílám tedy Darkpriesta a ten už s ním alespoň svádí nějaký boj. Dokáži se nadechnout a okamžitě si vytvořím světelnou zbroj a katanu a Darkpriestovi pomůžu. Nemáme moc šancí, tohle je jiná úroveň. Snažím se osvětlit to místo, ale lusknutím prstů je zde zase černo. Vlastně jediné, co zde svítí je mé srdce. Když už prohráváme a mé fyzické tělo natahuje ruku po první oběti, tak uslyším hlas : ,,posedni démona´´. Vzpomenu si na Matrix, Nea a Agenta Smithse a tak posednu démona, vletím do něj, jako fénix - světlo a zevnitř jej rozzářím. Nelíbí se mu to, zažívá strast nebo slast, netuším, třeba to mají naopak. Brzy se rozletí na tisíce kousíčků. Procitám přímo na stanici Kačerov, vybíhám z metra a skoro se pozvracím, do 5 minut jsem u kamaráda a sám vidí, že jsem totálně rozbitý, ještě deset minut mám u něj zimnici, celý se třesu, jsem bílý a slabý, rychle si dávám medicínku.

ACT V

Vnímám, že není všemu konec, že se může dát dohromady, že je třeba místo znovu navštívit a vyčistit. Tentokrát si jdu nejprve do horních světů pro zbroj a požehnání. Ocitám se u oltáře, kolem schodiště k němuž stojí paladinové, jež se mi jemně uklánějí, a opodál stojí archanděl, hledící do Zdroje - mocného a jasného světla, kde však vidí jak sám září (já tam vidím sebe, ale mohu jít hlouběji). Mnohdy jsem trochu drzý, tak se ptám, proč archanděli nestojím ani za otočení, že ke mně stojí takto zády. I otočí se a tak mocné světlo, co z něj vyšlo, mě dostalo až do kolen, nebyl jsem schopen tolik světla reflektovat. Přišel ke mně a daroval mi svůj obouručný meč. Samozřejmě jsem jej hned nezvedl (ano meč), nebyl jsem hoden, bylo potřeba nejprve skočit do svého zdroje a pročistit se. Když náhle jsem propadl do světa démona, měl jsem zbroj i obouručák (stále myslím na meč) a začal jsem místo čistit, nejprve rozbít jeskyni, vpustit tam světlo, z útrob hnojivo pro lesy, čistý vzdoušek a život. Sesbíral jsem kousíčky démona a svým ohněm fénixe jsem je transformoval na světlo. Nyní následoval jeho trůn, brzy jsem jej rozbil, ale pod ním byla brána a jen jsem zavadil zvědavostí, tak mě vcucla. Hotové peklo, zde byla ohromná bitva, takových, jako já tam bylo dost, ale ještě více démonů, jako byl tento. Napadlo mě, že v tomto světě nemám co dělat, že bych měl jít pryč. Povedlo se, ale něco už o mě vědělo, znají mě tam dole a ulpělo to na mě. Bránu jsem zapečetil a vložil před ní onen meč, který vše, co by náhodou prošlo ozáří. Jenže mi to nedalo a musel jsem se vrátit a prozkoumat tuto příležitost, i kdybych měl být zatracen. Bojoval jsem s nimi, jak epické boje a brzy jsem v sobě odhalil takovou moc, že jsem si s nimi dělal, co jsem chtěl. I Ďábel by se zalekl. Však zavnímal jsem, že narušuji rovnováhu a co hůř, že se sám stávám temným, byla to těžká a tížívá temnota, dusila vše. Rozhodl jsem se, že se roztočím a ve spirále propojím spodní svět z horním, ale i světlo s temnotou, a tak se i stalo, z pohledu shora to vypadalo, jako monáda jin a jang, obě kapičky se snažili dostihnout - nastala harmonie.

ACT VI

V tom světě to možná vypadalo harmonicky, ale v našem ne, velmi mě tohle, a ještě pár věcí (bytostí) rozsekalo a vysílilo a hlavně mé srdce, které bylo v té době po dlouhých časech silně otevřeno a tedy se ukázaly jizvy a bebíčka. Téměř denně ataky, kdy jsem se svíjel zničehožnic v bolestech a plakal...a že něco vydržím. Zachraňovala mě šamanská medicínka, tak na pár hodin, ale pak zase. Bylo to tak často, že jsem začal uvažovat o tom, že jsem asi závislý. Ano meditoval jsem a prodýchával, jenže ono to při té bolesti moc nešlo, tělo má své naučené automaty třesu a svíjení a tyhle programy jsou tam milióny let a věřím, že mají opodstatnění. Tedy bylo třeba se dát opět dohromady, k čemuž mi pomohl seminář mého kamaráda, kdy jsem se při jedné očistné meditaci zaměřil na srdce. Opět jsem se ocitl v horních světech a opět zde byli oni paladinové, jež se mi klaněli, zvedal jsem je, že to není třeba a uklonil jsem se sám, když v tom bylo přede mnou zrcadlo. Uklonit se sám sobě, možná jsem pro druhé velmi sebevědomý, možná, že před nimi se vychvaluji, ale uvnitř jsem skromný a vlastně se opravdově nikdy nepochválím...je na čase uklonit se sám sobě a poděkovat si. Když tak vykonám, tak se zjeví onen archanděl a sundá si svou zbroj. Jak krásná to žena se uvnitř skrývala (bytost se, jako žena projektovala pro mě) a předala mi svou kompletní zbroj. Nechtěl jsem ji přijmout, necítil jsem se býti hoden a vnímal tu obrovskou zodpovědnost. Ale řekl jsem životu ano, možná jsem neuvážil všechny důsledky, ale za poznání to stojí. Mé srdce je jako rozkvetlá květina uprostřed briliantu, zářící, jen jsem leštil nějaké šmouhy a pár zářezů bude chtít ještě doupravit, věřím, že miluji, že jsem Láska.