Lišák

03.05.2019

Zážitek proběhl v době, kdy se vypouštělo Máchovo jezero

Výlet na Mácháč

Toho dne jsem si vyrazil na jednu ze svých oblíbených procházek po Máchově stezce na Bezděz. Už samotná cesta byla velmi příjemná. Přisedla si jedna velmi krásou obdařená slečna a z jejich očí a úsměvu bylo patrné, že snad i já jsem trochu probudil její touhy. S úsměvem jsem zavřel oči a pomaličku jsem se na ni ladil. Její první a třetí čakra krásně žhnuly, možná to bylo létem, ale cítil jsem to teplo až u sebe. Vystoupila na stanici Bezděz, nějaká myšlenka ve mně koketovala s tím, že bychom se mohli projít spolu, ale záměr cesty byl jiný.

Vystoupil jsem tedy až v Doksech, prohlédl si vypuštěný Mácháč, a vydal se cestou podél železnice a stromořadí, kde jsem obdivoval olše. Následně dorazil k oné velké lípě před Doksy, která ve svých útrobách, za ta léta, pojmula jedno překvapení. Brzy jdouce přes skalku směrem ke kempu a golfovému středisku, jsem spatřil mimozemské talíře, ano... několik obřích bedlí na mě vykouklo. Jako vášnivý houbař jsem jejich nabídku přijal. 

Dále po cestě jsem si užíval bosochůzi pískem a zdravil některé své kamarády stromy a samozřejmě čas od času seběhl z cesty a sbíral další houby. Brzy již tašky nestačily, to byl ještě plodný rok. Již hladný jsem se blížil k Bezdězu, ale než jsem vystoupil z lesa, tak mě zaujala jedna krásná...borovice.

Obešel jsem si ji a požádal, zda-li mohu přisednout, jak byla šťastná. Tak jsem si k ní sednul zády a pohroužil se do meditace, vlastně jsem s ní splynul natolik, že jsem byl strom. Nejprve prochází pár ve vášnivé diskuzi o Iráku, však jsouce kolem mě, nevšímaje si mě, nebo(t jsem byl dobře ukryt, se jejich debata náhle vyklidní a změní, ale jakmile opustí naši auru, tak pokračují. Dále zde byl jakýsi záhadný ,,zmatený´´ pán, který běhal stále sem a tam a zvolával : ,,kde to jsem?´´ Bylo zajímavé, že se vždy objevil ve chvíli, kdy jsem nebyl plně vyladěn. Však i on brzy utichl.

Jsem strom, vnímám kořeny, vnímám jak komunikuje, vnímám vánek, tu nesmírnost propojení a slyším opatrné krůčky až hopsání. Prve jsem zachytil domněnku, že snad srnka si to dala mým směrem, ale když jsem otevřel oči, tak jsem spatřil, tak na 2m přede mnou, krásného lišáka. Byl docela rostlý a měl překrásný úsměv. Vůbec mě nevnímal, díval se jakoby skrze mě, byl jsem přeci strom. Chvíli si tam tak skotačí a mně přijde myšlenka : ,,Jé, lišák....toho bych si rád pohladil´´. Jakmile zachytil tuto myšlenku, okamžitě mě uzřel a odskákal rychle pryč, jen jsem viděl, jak ten jeho huňatý rezavý ocas mizí někde v kapradí.

Poděkoval jsem borovičce, pořádně jsem se nadlábnul a s plnýmy taškamy hřibů jsem blažen, vyrazil domů