PALADIN5
              Je tvým záměrem být ve formě, cítit se zdravě a duchem v pohodě?                              Zkus napsat a nenech to náhodě.

Krokem s potem

Uvažuji, jak o sobě napsat příběh svého nepatrně obřího bytí. Zřejmě zachovám dějově evoluční linii, ale nějak mě šimrá nápad, že snad měl bych psát trochu poetičtěji, aby to nebylo nějaké mrtvé ,,kurvikulum vítej´´, ale trochu živější povídačka pana Jájunečka. Tedy....

Bylo nebylo a nebylo bylo a nebylo by bylo a bylo by nebylo, tak by bylo nebylo a nebylo by bylo, že jsem se vyklubalo na svět roku devadesátého a dostalo jména po svém dědovi, Jaroslav. Tedy ten, co slaví jaro. Zjevně mě prozradilo mé mezinoží. Z vyprávění mě zaujalo, že má velkolepost uvítala svět spánkem a již tím poukázala na svou rebélii, oproti zavedeným zvykům.... metal. Též jsem hned odhalil svou čertovinu, neb jsem byl chlupaťoučký až za ušima, ale v základní verzi silnější (4,15kg).
Všemi opečováván, jak v paláci jsem si žil, mezi králíky a slepicemi se plazil. V tom jednou rozsvítilo se mi, když kohout na hlavu mi skočil a silnými údery do ní bušil - výsledek jeho rozhodnutí, byl bezhlavý. Však já dodnes první sen v paměti nosím, kdy ještě v plenkách jsem se batolil a ve snu je odhodil, jak iniciační.
Školku první den, jako správný mamánek, jsem oplakal, však brzy jsem se vlády ujal. Ano, již tehdy alfa samec, co všechny hochy zbil a děvčata pod peřinou pusinkou obdařil. Na besídkách role hlavní, to má další přirozenost se projevila, onen šašek.
První roky školy, jakou radost jsem svým bohům dělal, když samé to jedničky jsem jim dodával. Oni nevěděli, koliko bitek jsem zamlčel, kolik modřin rozdal, i policie hrozila, že ještě jednou a dozví se to celá rodina. A přitom kluci byli tak rádi, třeba i v sedmi proti mně a ač prohráli, tak jsme právě proto byli kamarádi. Mláďata se také kočkují a trénují.  
Pak opustil jsem přístav blaženosti a nastal ústav ztřeštěnosti. Osmileté gymnázium Kroměříž, to Vám byl gulag. Některé příběhy v zážitníčku snad i posdílím. Nastala krušná muka a z premianta nicka, stín se projevil (Darkpriest - viz kniha Skutek utek a hudba MindThorN). Možná, že prospěch byl na prolezení. Možná, že traumatické sny ze školy na pochopení. Možná, že tohle byly ty chvíle hlubšího uvědomění. Ale co vím jistě, ta léta vzdoru a kompenzování traumat srandou, stála za vyhonění. Každý rok jiné to téma, každý rok jiné bláznovství, dovedeno až k dokonalosti a absurdnosti. Alejandro Jodorowsky by plesal radostí a naše chování bylo vrcholem spontánnosti, která by obohatila i Malou vizitu Jardy Duška a Pjéra la Šé'ze. Ale zazvonil konec a tragi-komedie byl konec (alespoň prozatím), neboť nastalo stěhování, z mého rodného hanáckého to kraje, do chřtánu středočeského.
Nastoupiv do druháku Karlínského gymnázia, třídy již rokem prvním semknuté, jsem první dva týdny jednal, na sebe, až příliš nesměle.....načítal jsem si je. Počínali míti podezření, že jsem takový nijaký a možná až děsivě podezřelý. Jenže já se brzy projevil a tento kolektiv si mě a i já jeho podmanil. Prospěch zde byl jiná ves, neučil jsem se a přitom si známky mnohdy, až o dva stupně, vylepšil. Kádr profesorský byl skupina, kde nebylo možné rozeznati, zda-li jsou trhlí více oni, než-li my, dospívající omladina. Jenže s odstupem času vnímám, že naše jedinečnost kroměřížská byla nahrazena normálností. Ano, byla to zábava a jaká, jenže běžná a vnímal jsem nějaké vnitřní pnutí. Cítil jsem se být blázen, neb jiný pohled na svět jsem sdílel, ale díky bohu, že filozofické nauky mi odhalily, že nás magorů tu bylo a je více.
Po skončení inkviziční výchovy, solidně propláchnutého mozku a přidušené duše, bylo načase, jako absolvent gymnázia s maturitním papírkem, nastoupit výplach náročnější. Přihláška padla na Fyzioterapii a Přírodovědnou fakultu (chtěl jsem býti zoologem), jak trefné, že jsem při své nadutosti a nepřípravě, skončil pod čarou. Tak jsem zkusil jiný obor. ČVÚT a stavebka, to poslední, co by mě lákalo. Jako slušný matematik jsem spočítal přesně tolik příkladů, koliko bylo třeba na přijetí, však počítač vyhodnotil, že mám bodů 0. Dovolil jsem si nesouhlasit s profesorkou, že mi vyšly zkoušky, ať si to přepočítá. Uznala, že zřejmě počítač učinil chybu, a že jsem přijat. Jak jsem byl k tomuto signálu vesmíru slepý. Brzy jsem spatřil tu mašinérii, tu tupost stáda, nemohl jsem tam déle setrvat. Chtěl jsem si zachovat ještě kousek sebe.
Takže nastala rádoby dospělost a s ní i vážnost. Brány SPOLANY se otevřely. Kdo v děsu zalkl se, neví, co jsem zde našel. Však i zde nějaké ty příběhy popíši. V té době jsem psal své filozofické statě a nesmírně se podivoval, jak docházím ke společným závěrům mnohých filozofů, guruů a šamanů, a co víc, že je žiji a zažívám. Mé češtinářky by se asi divily, koliko knih jsem přečetl a kolika statí napsal, když čtenářský deník jsem odmítl si psát a slohy flákal, jen abych prolezl. Nemluvě o tom, kolik kamarádů mi zde přirostlo k srdci, byl to ten správný mužský kruh - no správný, prostě hovada. V oněch časech jsem konečně koncertoval a i skládal hudbu, vypadalo to dobře. Po 5 letech jsem však svůj ,,třetí domov´´ opustil (víte, když tam jste třeba 3 dvanáctky za sebou a mezi tím jen dospáváte, tak vám to přijde, jakože tam bydlíte). Důvod byl prostý - rozházený biorytmus - tělo už se přestalo bránit, takže už mu stačilo spát jen 2 hodiny, a pak se sesypalo o volnu.
Takže jsem si chvilku odpočinul a zkusil práci na Prašné bráně, jako kustod a průvodce kamenných věží. Každý kdo toto vyzkouší bude prvních pár měsíců nechápavě zírat na své kolegy, proč jsou k těm turistům tak chladní, ale do půl roku to pochopíte. Neustále jsem si nalhával, že tohle je test pro mé srdce, přijímat všechny takové, jací jsou. Zvládnout to, tak má srdeční čakra bude větší než tato planeta. Jenže zde pokleknete před nezměrnou mocí lidského debilismu (i k tomu něco v zážitníčku bude). Tažení dokončeno, dosáhl jsem 10 000 dnů v tomto těle a přišlo rozhodnutí, uzavřít kapitolu a odejít. Kapely opuštěny, v práci přichystán k odchodu kamkoliv mě nohy do světa ponesou. Tak chceš vykročit a vesmír tě zastaví, když ti, k sobě domů, vezme tátu. Slušná iniciace, když hned převezmeš rodovou karmu.
Spolana mi na rok byla opět útočištěm a později opět brána, jen abych zjistil, že tohle není pro mě. V průběhu těch let jsem mnoho prostudoval, mnoho zažil, mnoho předal i vzal (hlavně sobě), poznal spousty lidí, skupin, přátel. Otevřel jsem se světu, ve kterém je vše možné a stanul jen před jediným rozhodnutím - co si vybrat a žít, neboť všechny cesty vedou k jedinému cíli - k nám, k naší podstatě - my jsme ta cesta i cíl.