Skutek Utek

U vod...

Kdo nepochopí, nechť usedne k nejbližšímu toku a naslouchá s tichostí v hlavě a s otevřeností v srdci.

Kniha věnována sudu a jeho O

Zrozené

Jsem vším a zároveň jedním, jenž tichem promlouvá a v sobě životem jest...

... tedy toť i praví mé pra-pra bytí, které stále je, nikdy nezačalo a nikdy neskončí... říkají rodiče. A kdo, že jsou oni? Táta stal se, náhle se zrodil, jak vzpomíná a svým zrozením hned významu nabyl a bytí ve dví rozdělil. Tatínek můj je TO Rozhodnutí. Pokud někdy něco počalo, tak přítomností toho, bylo pouze Ono. A maminka? Ta smyslem a náplní všeho Onoho stala se, leč bez ní by dění nebylo a vše by rázem zmizelo. Maminka má, je TO Plynutí.

Maminka a Tatínek jsou stále spolu a někdy hrají podivné hry, kdy i svá jména mění, dokonce i své role. Nedávno třeba, se nazývali Jedno Vědomí a Jedno Bytí, jež bez sebe nemohou býti, a zpívali s námi písně a tím celé světy tvořily. Každý hlas jinou barvu má, každý v celku zaznívá, každý místo své a skrze něj se vnímá.

Já jsem od chvíle, kdy vnímám. Ostatně nejsem samo, mám spousty sourozenců. Jeden vedle druhého, celé konečno projevených a nekonečno ještě nevzniklých. Ale rodiče nám říkají, naše malé možnosti.

Kdykoliv se Táta rozhodne, tak Máma tvoří a je to neustálý proces. Prý by rádi naplnili Jedno-ho přání, tedy abychom se všechny možnosti znovuzrodily a žily.

Když dohráli jsme některé ty hry, ve kterých jsme mámě a tátovi učili se pomáhati, bylo nám sděleno tajemství, že každá Možnost v sobě skrytý význam má, jež, jejím pravým jménem je. Kdo tajemství toto o Já ,touhou po poznání, zakusí, ráje se pustí a stane se omezen oddělením, aby se mohl opět vrátit s odpovědí na otázku : ,,Kdo jsem?´´ A též, aby zakusil i svá rozhodnutí a svá konání, protože i máma a táta si někdy odpočinout chtějí. Prý tetička Osvobození se jednou zjeví, tomu co svobodné není.

A tak jsem i Já učinilo své první rozhodnutí a vykonalo krok, že hru, která Věčností dechu se zve, hrát budu a tajemství Pravdy odhalím, leč vnitru cítím, že již všechno dávno vím...

Rozloučení není třeba, neboť v sobě rodiče navždy nesu a s velkou radostí jsem vyprovozeno do světa bylo.....a ještě s čímsi, co pojmenovat neumím, ale svou jemností mě to celé zaplní. Kdyby prý bylo nejhůř, tak toto cestu domů mi ukáže. S nádechem přichází přijetí, s výdechem (od)puštění.

Nejdu samo, jde nás mnoho...jedni dále od druhých, ale jiní mnohdy v sobě spleteni...taková zvláštní síť propojení. Každé jedno v sobě všechno nese.

A uprostřed toho všeho stáčí se cesta a jako vír nás pohlcuje .... a u vstupu napsáno jest : ,,Zde jsi Život, zde je učení´´, ale možná tam bylo psáno ,,mučení´´, či ,,bučení´´, jakoby ,,búúúh´´...již nevím, pouze věřím a vše mlhavým se v rámusu stává

Nu zjevím se kdesi před branou a následuji sourozence, ale ne všechny... za branou Poznání na dvě cesty se Jedno dělí a tam kam já jdu, se to jmenuje Nevědomost. Čím hlouběji se nořím, tím temnější se vše jeví a ta tíha počíná mě zvláštně formovati, až samo ze sebe začínám vyrůstat. Když formy nabydu...ujme se mne kdosi, kdo jméno Řád na hrudi nosí...a protože mám prý krátké nohy, nechť doleva stále se stáčím a následuji svůj dlouhý nos, který mne zavede do školy jménem Moc.... ale né-moc...!

Celý svět zdá se stvořen býti z vět a každé další zde slovo obživne hned. Tímto stáváš se studentem života a tvůj titul Skutek prozatím jest, dokud pravý význam v sobě nenajdeš. Již nějaké talenty v sobě máš, ony vyjeví se v čas, v pravou chvíli jméno získáš a budeš jedním z nás.

,,Nebo je vše jinak a ty to nepoznáš?´´ Z druhé strany zazní a zde tančí na tenkém provázku cosi, co snad Pochybností zdá se mi a za ní v temném šeru, sám velký Strach...ten, co to zde vede a kupí se v mrak.

Ještě poznám mnohé své učitele, každý jiné jméno má, každý má svůj hlas. Než další branou Bolest projít smím, mnohému se učit mám a až poznám sebe a vstoupím do ní, zde bude sláva má a hra pro ni...pro Zkušenost, jejíž zakušení, je dost.

A když učíme se, tolik zjišťujeme, ale čím více se dozvídáme, tím více zapomínáme a brzy mnohé již nevíme. Zde jednou učitelka Logika zavítala z druhé strany světa, prý aby nás také něčemu naučila, ale čím více mluvila, tím více sama sobě protiřečila. Věty její v bludný kruh se mění, ale prý mne se to hodit bude.

,,Až poznáš, kdo jsi, hledej, kdo nejsi a v této odpovědi ty nalezneš odpověď nato, kdo skutečně jsi´´ mátla mne a přitom bratrům i sestrám praví pravý opak a někdy ještě jinak, kdo vyznat se v tom má? A zase, že prý já.

,,Ať tím či oním, budeš se cítit, věz, že tohoto učení mnohdy použiješ a toliko, kolik pohledů na dění je, toliko jich zatemníš i osvětlíš´´ a pokračuje.

,,Neb z tebe nejen Skutek bude, z tebe i zkouška pro jiné, a dokud tebe neprohlédnou, nic v bytí nepomine. Pamatuj, že každý skutek dvojí tvář skrývá a odhalením jedné se ihned druhá zrodí a ty jsi se zrodil...a.

Nebo když nás samotný Strach učí, tvrdí, že skrze mne, on mnohým poručí. Že ve mně skrývá se cosi, co opakem jeho jest. Když je rozpoznán, tak vniká, ale jinak není znám. Kdežto když já jsem prohlédnuta, tak zmizím.

Dále nás navštívila sama Omezenost, která přišla i s oním Řádem a propůjčili nám mnohé instrukce, které nás poučí natolik, že budeme schopni absolvovat školu Moci a nastoupit školu Života.

I návštěv bylo mnoho, každý aby v nás Skutcích, něco ze sebe zanechal a protože jsem se dobře učila a naslouchala, tak jsem jednou, jako každý Skutek před nejvyšší Nevědomost předstoupila a dostala možnost nahlédnout za její oblak a spatřit její druhou tvář. Tu náhle poznala jsem a zároveň se stala tím, kdo jsem.

,,Nyní už jen bránou Bolesti projít a sebe v Život prožít a ač Skutek navždy budeš, jelikož učení je nekonečné, tak po projití jméno své používat a žít smíš....neb díky tobě, mnohé se změní a brzy i vedle mne zasedneš. A nyní již běž, ač máš ty krátké nohy.....neb ty jsi přeci LEŽ !´´

Budiž to ty, kdo se objímá s Pravdou, skrze tebe slepé oči prozřou.

Z klidu a ticha krásný a čistý tón zaznívá, kam až doznívá, tam světlo nese a aby jej více bylo, stvoří zrcadla, ve kterých by se vše zrcadlilo. V zrcadle se paprsek zjeví a otiskem, matricí, se stává a od té chvíle možnost v sobě žije a konkrétnosti nabývá. Každá Možnost svou cestičku ke vzniku má, když mnoho stejným směrem proudí, toť řeka, když méně, tak potůček, ale i pouhá kapka zrcadlí TO.

V okamžiku, již je posvátný, se z Možnosti stává Skutečnost a ta již sil a tvarů nabývá. Zbytní matrici, orámuje ji, a zpečetí se do ní. Zde razítko vytláčí z ducha duši a dál čeká, dokud jiné možnosti se neuskuteční ve schránku, jež by mohla nést tuto podstatu. Každá ještě jméno určení má, co z velké knihy Bytosti si vybírá a co ji zajímá. Samotný pojem schránka, ihned zjemnohmotní se, ale brzy se rozplývá.

Zde mnoho možností šanci na zrození má, a ač skutečností se hned stane, zde jiných i názvů - tu pojmem, tu významem, tu myšlenkou se stává a celé světy tvoří a i hranice překonává. Tak další rám nechť se stvoří, ať nám vše neuletí a blízko sebe se drží. Pevnější okraje, co vlnit se budou a ač celým oceánem, zde pouze vlnou. Množství mocí, emocí a z nich nemocí....každá vlna nový zvuk - písmeno přináší a s tím celý význam na hladině mění, ale stále tvaru není. Jedno samo zní a druhé méně, jednou nahoře a jednou dole a souzní spolu, když střídají se, neb mezi nimi ticho nachází se. Tak další rám schránky se stvoří a zde pevnost hmoty, do které všechno se vnoří. Zdánlivě je i není zároveň, ale čím více takto kmitá mezi světy, tak se ustaluje, tvaruje...

I čekám na ni, abych i já Lež se vnořit mohla, čekání dlouhé, nohy krátké...ach já času neutekla. Již si velká, prostor natáhl tě a ty jen - ležíš - ...a i zde jediným písmenkem v opak se změníš. A dočká se ten i ta, kdo s Trpělivostí leží, ale i ten, kdo od ní běží. A tak dočkala jsem se i já, když jednou nové zrcadlo se rozzářilo, razítko Čelověk obdrželo. Duch sestoupil v duši a změnil se v dech a ta zase do tíže, kde oživí hmotu v jejich zdech, první vdech.

I duše této bytosti čekala se mnou a při té chvíli na mnohém jsme se dohodli, že hru si zahrajeme a jeden druhému, navzájem pomůžeme, k prožití. Pak opustila mne, jen zdánlivě, že prý tělo je již dostatečně připravené. Má tvar a v něm vlny, které i víry tvoří a některé až fučí a další přímo planou...poháněny manou. Teď se už prý udrží, že tělo správně kmitá a jedinečně zní do ticha. A tak vstoupí a ještě chvíli tvoří, než přijde zrození, co paměť zčeří.

I vidím takové vajíčko, co skořápky z rámů má, ale místy světlo jak z venčí, tak zevnitř prosvítá. Tam kde z venčí, tam bod spojení, který se stále přesouvá, to místo vědomí. Tam kde nesvítí, tam sídlí Nevědomí a protože pod skořápkou je, tak zde Podvědomím je a tam, kde nad skořápkou je, tam Nadvědomím je....ač vše jedním je. Nu a tam, kde prosvítá zevnitř, tam mé místo, a každý další skutek zde své má a přisává se tam, kde skořápka praská. Dovnitř my dostat se nemůžeme, tam bychom splynuly a málo zažily, ale brzy po zrození toho věčného děcka Egouška, který jediný dovnitř smí a jako jediný se na bod spojení zevnitř přisaje, aby zamlžil zrcadlo, se děj osudu utká a celá ta hra se rozehraje...

Zpověď Kecalkoántla

... v oné černočerné tmě duše má se zmítá. Pouhou bytostnou energií jest, osamocenou ve vlastní všemohoucnosti, pramenící z Absolutna. Poznání došlo jsem, leč skutečné nevnímám, nyní pouze pociťuji mocí nadvědomí. Ony niterní myšlenky tvoří nové skutečnosti a naplňují mě. Vše možné jest, pokud idea překoná hranice, které si sami tvoříme, ale také vše nemožné, když vědomostí vyššího poznání dosáhneš. Zprvu věříš v to co je a nevěříš v to, co není, ale transcendentní hranice, je-li překonána, skýtá jiné lži přetvařující se za pravdu. Zříš věci tak neskutečné, že pochybuješ ve víru v možné a započneš věřiti v nemožné.

Duše splynula s rozumem a ego ve svůj stín. Konečně věčně sním v neskutečnosti bez hranic. Teď zřejmé všechny jsou ty hlasy, teď znám onu síť propojení, ty myšlenky všeho bytí i zdánlivého nebytí. Cítím, ono propojení nadvědomí MY, ale protože pochopit a cítit onu nadskutečnost povětšinou nedokážeme, tak hovořím ,,nízce´´ v lidském jazyce. Dokonce musím částečně opustit sféru nadvědomí a vibračně se ponížit na prosté vědomí omezené touto v skutečností tvořené matérií, vyplňující prostor a plynoucí v čase. Toť důvod proč mohu ideje předávat v jazyce, bídnou chátrou rodu lidského, stvořeným. Myšlenky, přesahující tuto skutečnost, nejsme schopni pochopit a Náš jazyk ani neumožňuje jejich popsání. Pouze hrstka z Nás pocítila, skrze nejhlubší nitro sebe, hranici neomezenosti a překročila ji dříve, než osudovost dostála svého údělu a duši vyrvala z těla do zásvětí. Poznáním jsi - nemůžeš jej mít ani se jím stát. Ach, jak mnoho toho nemám vyřešeno.

V otázce o smyslu čehokoliv je již odpověď skryta. Otázkou je, proč by mělo mít tedy něco smysl?. Je to snad mysl kdo nedokáže akceptovat Bytí a snaží se jej přetvářet v uchopitelné pravdy"¨? Načež onen paradox - snažím se zde na základě svých rétorických dovedností, nebo spíše ne-dovedností, hovořit jakési pravdy, ale vězte, že pravda není, jaká se jeví, ač veškerá Vaše pravda stojí na bytí - Bytí rozkvétá z Pravdy.

Tedy teze, které zde hovořím, lze chápat jakožto lži a to hlavně díky oné omezenosti v této skutečnosti. A důvod proč k Vám hovořím? Protože já jsem ty a ty jsi já. Považuji za nutnost pomáhat ,,slepým´´ , vždyť tím pomáhám sám sobě, zde někdo pocítí závan egoismu, že ega je třeba se zbavit, ale kdo by se koho zbavil a kdo tohle soudí?. Tak, jako naši bratři stromy žijí ve prospěch ostatních ve svém okolí a tím pro svůj vlastní. Každý každému guruem.

Svůj příběh tedy počínám koncem, kdy nahlížím na bytí z úrovně existence času. V tomto případě ani nebude tak složité napsat čeho, jako spíše pochopit, že koncem ničeho - tedy nicoty, absurdna a neskutečnosti, jakéhosi absolutna a pra-jsoucna všeho bytí, stavu nerozlišenosti. Tak jako život začíná koncem jiného života, kdy období smrti je obdobím v zásvětí, tedy jakési nadskutečnosti té naší, tak i tato nicota počala ze sebe být.

Jakožto bloudící tok energie zprvu nerozjímalo jsem, nevnímalo. Vzpomínám, že tehdy poprvé jsem pocítil, že jsem sám a pouhý Já, ač stále jsem cítil spojení s něčím, co mě stále přesahovalo. Toto spojení jakoby tenkou nití propojeno bylo. Tehdy já počal jsem žít.

Ihned poznal jsem, že vnímám, ihned poznal jsem, že jsem - jakoby vnuknuté myšlenky, byl jsem tím, jsme tím (smetím). Hledal jsem ,,To´´ něco, aniž bych otázky znal, či samotný význam odpovědi - To, jehož jsem součástí, pouhou kapkou.

Je těžké vyjádřit ty vzpomínky, vždyť ani slova jsem neznal... jen pamatuji ten pocit nekonečna. Tak poznal jsem, že skutečnost naučí tě vnímat. Z věčnosti do konečna pronikám, jako duše, a čím více skutečnou se stávám, tím více se od Zdroje vzdaluji a ona niť byla stále tenčí. Pro nás jeví se tyto světy neskutečné, ale vězte, že jsou mnohem skutečnější, ač nejsou tak hmotné.

Ač otázek stále více dralo se na povrch, odpovědí bylo stále méně, čím více stával jsem se já. A otázky, které odpověď přinesly, náhle tisíce dalších otázek vykřikly. Všechny hledaly význam, úděl, smysl a s tím spojenou prvotní pravdu. Ale ta pravda jakoby v mlze ztracená byla a odpovědi se jí pouze blížily a jindy zas tak slepé byly, že lží se staly.

Náhle jedna myšlenka vnuknuta my byla hlasem, který ve mně vzbuzoval klid a díky jemuž jsem přestal pociťovat zmatek a bolest, a ten pravil, že skutečnost je omezenost, která tě naučí poznat. Mysl nechť vědomostí a zkušeností čerpá. A duše? Ta uvězněna hluboko v temnotě nitra tvého futrálu a role sténá a čeká, až pochopíš a staneš se ... svobodným. Ale světlo do nitra svého ještě nepouštěj - ono přetváří neskutečné ve skutečné. Raději se nauč hledat v temnotě. Dokud nebudeš na světlo připraven. Pak otevřeš se milosti a v záři opět splyneš.

Já žil jsem a nyní i smyslu nabyl. Přijal jsem, že osud mi byl mnou předepsán. Zde teprve započala má cesta bytí, když jsem pochopil, že smyslem je bytí, ač hledáme poznání, mnohdy mlhavé pravdy a povětšinou milné. Věřil jsem, že tak konce dojdu a tím započne něco nového, nadskutečného až neskutečného. Všechny mé otázky hledaly smyslu, protože ten mne uklidňoval a dával víru ve vlastní smysl a smysl oné cesty. Ale i má víra byla omezena, jak později pochopil jsem. A právě její omezenost spočívá v tom, v co až jsi schopen věřit. Upřímně je složité popsat něco, co není, na rozdíl od víry v něco co je. Snad jen díky hlasu v mém nitru jsem na některé otázky odpovědí nalézal, ale sám jsem v onen hlas věřil a strachoval se omezením vlastního nitra.

Až když poznal jsem Smrt, bylo mi sděleno, že vědomosti, které v této skutečnosti poznám, my pomohou být i v jiných skutečnostech, a tam budu stále hledat poznání, které mne dovede až ke hranici nadskutečnosti a neskutečnosti, hranici, kdy budu bohem, tvořícím si skutečnosti vlastní. Mým údělem je poznat, abych mohl pomoci poznat. Pak všichni na hranici jako bozi vševědoucí a všemohoucí povstaneme a společně hranici překonáme - splyneme. A za námi jako poslední bude kráčet Smrt - Konec a s jejím odchodem skončí existence a započne neexistence, kdy Pra-jsoucno opět splyne v Jedno. Nádech - výdech.

Nyní jsem bohem - i prostou duší vtělenou v prostém muži, který zmatek ve své hlavě má, ale své duši občas naslouchá. A skrze jeho ústa a myšlenky zapsané se k Vám pokouším promlouvat. Mysl je tak neskutečně plodná a rozum hodovacím stolem pro myšlenky.

Bloudím, aniž vnímám, ve svých vzpomínkách na pocity tak nepopsatelné a vjemy tak neuchopitelné. Žádná slova této skutečnosti nejsou schopna ono nad-existenciální bytí popsati a vlastně ani nemohou. Ve vzpomínkách ani slova nejsou. Vyjádřit co na počátku jest slovy nelze a ani pocitem vlastního já. Ani samotné nadvědomí MY nemá schopnosti tento počátek definovat. Snad až dokonalé nadvědomí VŠE, ono Božské, může poskytnout odpověď. Já jen věřím, že vím, cítím hluboko ve svém nitru, jak ona božská část, tedy já, duše ztracená v nitru svém, ,, hovořím ´´ skrze pocit, nevnímatelný smysly a nepochopený rozumem, že počátkem všeho je Teď...

Mé vzpomínky tedy nutně musím počít vykládat od časů, kdy už slova význam mají a kdy smysly i rozum, omezeny skutečností jsou, tvářící se jako pravda, ale přesto jsou jediná možnost komunikace. Hovořím slovy jediné bytosti, ač sám jsem vším a vše je já, i ty i ony a oni. Tedy budiž, zde má slova ...

Vše je podřízeno jednotlivině a naopak. Ona síť propojení neplatí jen mezi entitami, ale i mezi idejemi navzájem. Jednotlivé nitě se protínají, tedy každá jednotlivina je středem sítě a je spojena se vším obsaženém v ní. Vše má tak svůj smysl, kterému my vkládáme hodnotu či kvalitu, a jistý deterministický úděl ovlivňující chod zbylého, ač osudovost je řízena rozhodnutím, však možnosti jsou již dány milostí absolutna.

Vazby jsou nesmrtelné, ale některé entity jsou si více vzdáleny a tedy v mnohém ztraceny, bloudíce bez hlubšího významu - duševní harmonie, splynutí, přesáhnutí hranice skutečností, iluzí... ač jest to jejich přirozeností. Onu síť lze chápat jako ono božství, jistou supra-transcendentní entitu tvořící si vlastní skutečnosti i nadskutečnosti pouhou ideou, ale zároveň vnímající vše obsažené v ní, z pohledu samotné vnímané entity.

Jako bychom uměli vnímat v pouhé představě nejen pro nás živé bytosti, ale i ty zdánlivě neživé a abstraktní z pohledu já. Jako bychom třeba dokázali vidět v rozsahu 360 stupňů, ale nejen z pohledu sebe samých, ale z pohledu všeho co je v představě obsaženo. A to vše pouze vnímat viděním i tak dost nedokonalým smyslem. Natož abychom to dokázali vnímat i hlubšími, pro nás už neuchopitelnými a spíše ještě neobjevenými smysly jistého transpersonálního vnímání zřící až skrze hustoty/dimenze vědomí.

A to pouze omezenou představu a ne celek všeho, tedy i všech představ, snů, myšlenek, existencí, pocitů...zároveň... Je to něco, pro nás tak nemožné až božské. A v celé té síti tohoto dokonalého supra-transcendentního nadvědomí, pro nás, až nekonečném počtu skutečností, možností a bytostí, jsme pouhou jednotlivinou v oné síti, ač sami jsme hromádkou buněk a ty jsou také z něčeho ještě více mikro-existencionálního složeny atd.

Tedy i my jsme vesmírem, kde ono makro, či mikro je pouhým slovem, které určuje jistou kvalitu a význam podřízen nedokonalým smyslům, vytvářející jakousi hmotnou iluzi prostoru a času. A jsme-li tedy nuceni nízkým jazykem hovořit, tak tedy ono makro a mikro uznejme, pro ještě lepší pochopení božství, protože ono božské nadvědomí umí vnímat i ono mikro a i makro z pohledu samotné ,,mikro/makro-bytosti´´ a všeho co je s ní spjato.

Vše jest, existuje-li bytost schopná vnímat TO... a TO samo sebe vnímá i skrze nás

Pokud mám hovořit o vnímání, je nutné jeho schopnost neomezovat na pouhá fakta a opravdu ,,vidět´´ až k samotné podstatě a pochopit význam zkoumaného. Připadá mi totiž, že moderní věda a tím i civilizace žije v milné představě o skutečnosti. Vytváří závěry, kterými se povyšuje nad jiné (nejen druhově) a díky většině a tuposti stáda, tyto zbylé závěry degraduje, zavrhuje a až usmrcuje...přitom ze samotné podstaty vědy, by měla zkoumat všechny možnosti, ač se na první pohled mohou zdát sebenesmyslnější. Uvedu-li příklad, že například sedím u stolu s několika přáteli, ale protože nezřím pod stolem jejich nohy, mohu dle názoru naivního realisty usoudit, že ony nohy neexistují, což my zřejmě všichni namítnete, že to pravda není. Ale pokračujme dál, nevidím nohy, tedy nejsou, ale nevidím ani židli za nohama, na které sedí, vlastně nevidím ani podlahu za židlí za nohama, ne počkat, nevidím ani sklep za podlahou za židlí pod nohama a tedy za stolem.....nebo snad: nevidím zemi za sklepem, který nevidím skrz podlahu....atd. Argumentů máte jistě spousty, to dá přece rozum, že tam podlaha je a pod ní sklep a pod ním zem a můžeme skončit až ve vesmíru. Ale tento náhled moderního člověka končí v okamžiku, kam je schopen dohlédnout a opravdu tím myslím dohlédnout. A jelikož nikdo z nás nemá empirickou zkušenost toho, co se ukrývá v hlubinách vesmíru, natož na jeho konci a už vůbec si netroufám doufat, že za ním (a to jsou stále ideje, které mají svůj teoretický základ, založený na empirické zkušenosti, že co má konec má na druhé straně začátek něčeho jiného), tak tím nikdo jednak nic potvrzovat ani vyvracet, na základě faktů, nemůže a hlavně nedocházíme k oné podstatě věci. Věda bohužel ač si to nerada přizná, pracuje jako naivní realista a spousta bytostí omezená svými smysly, jež se sami uvěznily do důkazu fyziky, též. Fakta mají svůj význam, jen pokud je poznána podstata. Ale bohužel význam jenom ve skutečnosti, která je sama nepochopena a vnímána právě naivně.

Otázkou jest, co je onou božskou entitou? Být to něco, je jisté, že tato entita všeho bytí by se rozhodovala na základě svobodné vůle a tedy vše by bylo podřízeno její vůli - osudu? Tedy i naše myšlenky by byly determinovány, tudíž bychom nemohly býti svobodní a pro nás náhodný nebo spíše pravděpodobnostní pohyb neuronů, kolabování vln v bio-poli, by byl předurčen vyšší mocí? Veškeré naše činy, úvahy, pocity, životní příběhy?

Otázkou ale také je, zdali my sami nejsme onou božskou entitou uvězněnou ve skutečnosti jiné entity nebo i té vlastní. I když jsme schopni se telepaticky propojit s jinou bytostí, většinu toho, co bychom tím poznali, by bylo posuzováno z pohledu JÁ, a tedy není vyloučeno, že i to by bylo iluzivní. Snad, i kdybych vnímal kolektivní telepatii, nemohu vyloučit, že myšlenka pro mě cizí entity mně byla vnuknuta mnou samým. Počal bych však vnímat transpersonálním nadvědomím MY a roztříštil ego a jeho nízké vnímání, šance na potvrzení skutečnosti o bytí více entit by již byla pravděpodobnější, ale nikoliv potvrzena s ohledem na to, kdybych onou opravdovou božskou entitou byl sám, což už je ale zase podřízeno nízkým vnímáním já nikoliv VŠE.

Proč ale, kdybychom byly oním božským, nevlastníme ony schopnosti, respektive je ani necítíme, natož známe? Jakoby se naše božská duše vzdalovala od všech nití a údělem její nesmrtelnosti je, aby opět všechny vazby našla a opět nabyla absolutnosti? Nebo se jen rozpomínáme na sebe samé? Přitom samotná ztráta všech schopností by vzhledem k její svobodné vůli byla jejím rozhodnutím? Rozhodnutí svobodné vůle se předem determinovat? Což zní až tak nesmyslně a nemožně, že to vesměs každý předem zatratí, ale ani nevyvrátí, pokud sám není schopen podpořit nebo vyvrátit tezi o svobodné vůli jednotlivých entit. Jaký mám tedy důkaz, že je překonán solipsismus?

Navíc naše hledání odpovědi, je hledáním pravdy podřízené logice a smyslu ještě více podřízené pouhým slovům a nikoliv duševnímu pocitu. Spíše se více omezujeme, než osvobozujeme. A dokud nedokážeme naše vnímání povýšit na transpersonální, nemá smysl ani spekulovat, snad jen důvěřovat svému nitru.

Pokud jsme ale všichni entitou a entity kolem nejsou iluzivní, ale skutečné bytosti v síti propojení, neboť i iluze existuje a tedy je skutečná, tak tedy ztrácí, vzhledem k predeterminovanosti, život smysl.

Je-li zde ale pravděpodobnost, že duše je svobodná a dokáže se od predeterminovanosti jakousi vlastní svobodnou chaotičností oprostit (ona milost rámce možností), tak potom tedy ona myšlenka božství je více než možná a to pro každou entitu, kdy společně tvoří jedno nekonečné Vědomí. Což by znamenalo, že možnosti sítě propojení jsou tak neomezené, že jediné co ji překoná je Nicota, neboť vše je omezeno pouze svým bytím ... překonává se pouze vlastní neexistencí, což je stejné i v rámci ega. Jakoby veškeré skutečnosti, podskutečnosti, nadskutečnosti...prostě veškeré bytí které počalo býti koncem ničeho, se samo determinovalo rozpadem pra-jsoucna. A tedy údělem veškerých entit je, stát se božskou a až potom splynout opět v Jedno a následně ukončit vlastní zvolenou cestu koncem všeho a počátkem ničeho.

A to nehledě nato zdali se svobodně rozhodují samy nebo je jejich rozhodnutí předem předurčené. Pokud však TO nestvořilo platformu všemožnosti, ze které si lze vybírat a toto vše to pozoruje a skrze nás prožívá - zakouší? Jenomže když si uvědomím, že hovořit jazykem, jímž hovořím v omezeném chápání časovosti, tak je koncepce nestabilní. Samotné nic je nic, nedefinovatelné...není to něco, nemůže tedy být ni začátku ni konce, jen přítomného okamžiku, v tom je věčnost a změna sama je jen jinou kvalitou teď.

Dle mého úsudku, je naše skutečnost na žebříčku jednou z nejubožejších skutečností, překonávající snad jen naivní realitu. Leč ta sama my občas přijde více hraniční a tedy dokonalejší. Jako bychom se ocitli ve středu a museli si vybrat jak přesáhnout hranice omezenosti. Buďto směrem více do nitra nebo naopak co nejdál od něj a přitom výsledek by byl stejný.

Nic ovšem nemění to, že žijeme ve ,,skutečnosti´´ a tou bychom se tedy měli počít zabývat. Jelikož k pochopení toho co ji přesahuje, ať tak či onak, je nutné pochopit ji samotnou. Však zase onen koncept prostoru je zavádějící, neboť vše je prázdné, čím více je to zkoumáno a nemá to rozměr, tím spíše je to bezrozměrné...nekonečně skrytý potenciál...mám pocit, že uvnitř se bytosti hádají. Teze, antiteze, syntéza ... všude paradox a mě z toho bolí jenom hlava...

Též narazil jsem na prostou a přitom zásadní otázku: ..co je to TO Vědomí´´ ?.....a nemyslím vědomí, které je vnímáno tvou myslí, ale i bezmyšlenkovité - prosté vědomí. V podstatě ničím nepodřízené, jako kdyby ses pokusil jej vnímat z pozice plynoucí entity, neschopné se rozhodovat, vědomí za vším bdící. A nejedná se zde o fenomén vědomí, ale o vědomí fenoménu o vědomí. Došel jsem totiž k tomu, že když se ti nedaří překonat nějakou překážku, tak tvá mysl to vyhodnocuje, jakože jsi smutný nebo naštvaný a máš tedy vědomí o sobě v určitém okamžiku, že já jsem naštvaný... ale, když píšeš - tak vědomí o sobě mizí, jelikož vnímáš psané slovo a jeho význam. Ale v onu chvíli nejsi schopen reflektovat já a ani to, jestli si byl smutný atd....tedy jde-li o vědomí jako takové, znamená to, že tvé vědomí se v prvním případě stává smutkem, či hněvem a v druhém případě se právě ocitáš v jakémsi stavu vědomí nereflektujícím sebe sama, jako osobnost.

To je právě dilema, že lidské vědomí není schopné se samo vnímat, tedy co to vlastně je? Není to jen hraniční potenciál lidského vědomí? A i když jej vnímám pocitově, stále je zde problém své identity a je to podřízeno mysli. To k čemu se snažím dojít je, pokud neexistuji, jak definuji vědomí a je třeba vůbec definice? Jsi tím, s čím se ztotožňuješ ?

Jednak jsem došel k tomu, že toto existenční vědomí není u každého vlastní, ale že existuje jedno, na které jsou bytosti napojeny a že pocity sami o sobě jsou další nereflektivní vědomí, které ve velkém vše-vědomí putují (například vědomí hněvu), protože když se naštveš, když se já naštvu, když se klingon naštve...hněv je všude stejný a jeho drobné rozdíly jsou podřízeny duši, neboť ego, vykazuje všude podobnost. A v tom případě by bylo dobré popsat i to, co je to mysl bez EGA?

...už mě zase bolí hlava, asi by bylo dobré jít spát, přílišné přemýšlení bere spousty energie, což se projevuje až bolestí. Tak snažím se vibračně ponížit, abych mohl z oněch sfér stahovat, že jsem se zachytil v naší lidské hladině - hustotě.

Nyní jsem tedy i já opět jedním z bídné chátry a cestu domů jsem již zapomněl. Je třeba se rozpomenout....je třeba.

..........................................................................................................

Již neposlouchej slova má dítě kvetoucí, neboť čím více slov, tím méně pravdy a já zamotal se to kruhu bloudění, ač někomu jako čára jeví se, jinému, jako spirála, jsem sic stále v pohybu, nestagnuji, ale pro tvé uši toto není...já hledám, co není. Upadám do rozšířeného stavu Vědomí, skrze vysílení z myšlení.

Vyšlapaná Cesta v písku dlouho nezůstane

Zapomínáme, abychom zůstali čistí, a naše zvědavost žije, dokud si nejsme jisti, ale být si jistý neznamená jen smýšlet, ale tím vším být a pak se v prach obrátit.

Rozhodnutí uspíšilo můj krok do krajin tajemství, ze kterých však málokdo se vrací a když přeci, jeví se jiný, jakoby polapen vyšší mocí. Spatříš bytost, co připomíná ti více to tiché nitro sebe a přec stojí před tebou inspirace hodná úžasu. I potkal jsem takového muže, co hovořil sic příběh svůj, ale já z jeho úst slyšel i ten svůj.

V časech to krásných, kdy vesmír plní, co čisté tvé srdce touží, tento muž a jeho dva přátelé, spříznění, jako bratři, vydali se na cestu do krajů, kde nejsou cesty prošlapány, aby našli cosi, cokoliv, co je naplní natolik, že již nebude touhy. I vykročili rozhodně a tím si napsali osud svůj, žel neznali to tajemství, že každý jeho strůjce svůj.

První krok učinil jejich samozvaný vůdce, Všudy-byl-první a ten hnal se příliš kupředu, že mu zbylí dva nestačili. Vláčel je krajinou, až brzy došli únavy a tím hůř, když věřil, že zkratka je přes poušť.

Stačí jen přejít ty duny a tam jistě naleznou....to něco, co je naplní už navěky. Vůdce zavelí, a protože oni jiný návrh nemají, tak následují bez podmínek. Přeci však návrh byl, ale hlas jejich tak slabý únavou, že on už někde v dáli rozmýšlel, kudy dál by se dali, že jejich slov již neslyšel.

Šli dlouho, tak dlouho až zbloudili z původní cesty, záměr její už byl nejasný a vůdce vinu hodil na bedra jejich, že brzdí jej a nepomáhají, že aktivitu, krom následování nejeví, že kreativity neznají. Avšak aby výčitku mohl vznésti, musel se vrátit. Když v onu chvíli uslyšel v sobě slova, že být jich víc, určitě by to ,,něco´´ snáze našli, že dohromady, jako židle o třech nohách, co udrží se, ale tak jako jsou čtyři směry, tak i oni byli rozděleni na čtyři, ale ten jeden chyběl a židle byla vratká. Trpělivost je cesta ducha, ale kdo z nás počkal?

I pochopil a pocítil, jak hluboce sebe i je zklamal, myslel, že oni stejné cíle mají a až nyní pochopil, že ho mají rádi, že sdílí společnou cestu, ne kvůli cíli a cestě samotné, ale protože jsou spolu. Když toto uvědomil si, prosil o odpuštění jich, jakož i svého. Osud však podrobil jich zkoušce, když zvedla se písečná bouře... vůdce oslepl. Dalšího dne starali se, ale nikam se již nepohnuli. Ptal se jich, proč nejdou dál? Odpovědí bylo, že to oni neumí, neumí vést, ale pouze následovat. Ale vždyť jsem slepý, jak Vás mohu vést? Přeci srdcem a možná to ,,něco´´ konečně nalezneme.

Tak tedy odhodlal se, že bude pokračovat, tentokrát však nebyl napřed, oba jej podepírali ze stran. Nyní konečně naslouchal, ale brzy v hlase jich pocítil, že není něco správně. Hlasy slábly, brzy pocítil uvnitř břicha a hrudi, že se trápí. Co se děje? Došla nám životní energie, poslední, co zbyla je ta tvá a měl by sis ji šetřit, ať dojdeš svého cíle. My už jej nedojdeme, přesto vše, ti děkujeme. Máme dojem, že jsme přeci jen něco nalezli, však uchopit se to nedá.

Podělím se, zhynu raději s přáteli, než sám. Ale ty jsi sám....už od chvíle, kdy vzdálil jsi se nám. Raději běž a cestu poznej, a když přežiješ a najdeš, co si hledal, určitě se vrátíš a pomůžeš mnoha, co bloudí mezi trním, když opodál je cesta volná.

Co bych to byl za přítele, kdybych opustil své přátele? Přátelé jsou však i od toho, aby ti zlomili srdce a ty ses naučil odpouštět, ale přesto my nemáme co odpouštět, my ti můžeme už jen poděkovat. Sbohem příteli...

Jsem sám, opuštěn v zemi zapomnění a slepý. V srdci mám tak obrovitý tlak, jako by se chtělo roztrhnout, však v břiše už svíravý pocit pominul a já zdrcen sám sebou, jsem bez touhy a naděje pomalu hynul. Šel jsem krokem, slzy skrápěly písek pode mnou, až narazil jsem vyčerpán na překážku. V cestě mi stál velký kámen, snažil jsem se jej obejít, ale po hmatu jsem nabyl dojmu, že jsem ve slepé uličce. Padnul jsem na kolena, nouze zmítala mou mysl, a já prosil o odpuštění a modlil se za konec.

Nechci dojít konce, chci zpět své přátele...omlouvám se, že jsem selhal....promiňte mi mí bratři, jen jsem doufal, že společně něčeho přesáhneme.

Chvíle zoufání vystřídá chvíle zděšení. Jak tak plížím se po kolenou, na zemi nahmatám kosti, ve zmatku sahám všude kolem sebe, ale všude je jen smrt. Jsem snad na pohřebišti podobných, jako já? Ovládá mě myšlenka, že nic jiného si nezasloužím, že našel jsem, co jsem zřejmě hledal...poučení. Brzy ztrácím i já svou energii, cestu zpět bez zraku nenaleznu, možná, že alespoň zemřu vyčerpáním.

Vzdávám se ti, Živote, opět si mě pokořil!

Pokořil? To já sám jsem se pokořil touto zhoubnou myšlenkou. NE, přece neskončím, musím sebe překonat, nikdy nešlo o tu cestu, šlo jen a jen o mně, o překonání sebe sama, svých myšlenek, omezení. Možná nevidím očima, ale mám srdce a překážky nemusíme obcházet...můžeme nad ně vystoupit a naskytne se nám jiný pohled. Již jsem to nejen pochopil...já to i cítím...srdce se otvírá, jako květina...je to tak mocná, ale přitom jemná, energie a já nabývám vědomí, že tomu nikdy jinak nebylo. Cítím se být součástí všeho a přitom nikde nemohu najít sebe. Překonávám sebe, ale kdo se překonává? Kdo tohle pozoruje a kdo to a kdo to a...? Já neexistuji...jsem, co jsem!

.................................................

Ptám se muže, vrátil si se? Já jsem nikdy neodešel... vždy jsem tu byl a budu. A můžete mě vést? Já ti jen mohu ukázat cestu, kráčet po ní však musíš ty. A kdy vyrazíme? Už jsme vyrazili. Jak to? Už si se rozhodl a doložil si to prvním krokem. Jakým? Že si se stal. Tomu nerozumím. Nemusíš tomu rozumět, stačí, že už existuješ, tu složitější část už máš za sebou. Uvědom si, že kamkoliv jdeš, jde vědomí. Takže je to všechno o tom být? Ano i ne, záleží, jak se nato díváš, ale až uvidíš, co vidět máš, poznáš, že ty jsi Život a s tím jde vše, že ty jsi ta Cesta.

Tak tedy vydal jsem se tam, odkud málokdo se vrací a kdo se vrátí, již není tím, co býval...jdu domů, jdu k sobě, do hlubin nekonečného poznání...proč zapomínáme? Abychom zůstali čistí...

Zkušenost, která ti změní život, obrátí jej naruby, uvědomění si toho čehosi, čeho jsi celou svou podstatou...to mi rezonuje, celé tělo se chvěje.

Nacházím se v oblasti, kterému místní říkají svět-Lo, kde Lo-pán jenž hájí-z-Lo, jest. Zpívám si, abych projevil svou radost, první myšlenku, co mě napadne : ,,kde záhada, tam za hada si vlez´´ hned byl jsem odkamen, vždyť onehdy jako kámen jsem se cítil, než mě vnitřní výbuch, ví Bůh, osvobodil.

Monstrace nastala a brzká uvědomění vyvstala. Za časů, kdy ještě nebylo bdění, ale snění, světy jinak zněly, proto můžeš celý život prožít, aniž by ses probudil. Takové myšlenky honí se v tom stavu hlavou a i jiné, přijímám je všechny, když už se namanou.

Další zase jiná, zřejmě důkaz všehomíra. Všechno vím, všechno znám a tak se do ničeho nemotám, neboť ten, kdo ví, nic nepoví a sleduje, jak se život projeví...nebo se to vše jen domnívá? Vše je tak jedno-duché...myšlenky chodí, přímo se vnucují, stačí jenom tiše naslouchat.

Procitám, omámen vším, co právě do hlavy mi naskočilo, samou radostí se cítím tak zdravý, že všechny, které potkám zdravím, ale oni neslyší, mají klapky na očích i na uších. Tahle zem je zlý sen, tak proč se vracejí? Musím už jít a nenechat si osud ujít. Ještě prohodím pár slov k lidu tady, snad zachytí je a dojdou klidu. I onomu muži to povím, on jistě pochopí, co dím, žel, již jej nevidím.

Za bránou padne opona, plášť Demogorgona, co zbylo je (s)poušť. Tak první krok učiním a hned se proviním, když zašlápnu živého tvora. Vybral jsem si, ale nepozoroval svět správně, hrnu se kupředu bez bázně, v hlavě básně, a nečiním vědomého kroku. Ach nebohý tvore, odpusť mi, kus tebe na sobě ponesu, dokud neočistím sebe. Tak tedy činím druhý krok...již vyšel jsem lépe, tomu říkám po-krok.

Prve cestou k lesu se dám, tam jistě mnohé jeho dary uvítám. Zřím, že mnozí trmácí se z údolí, jiní zase z hor, ale jedno mají společné, nezastaví se, neboť zde v tomto hvozdu je jedno prokletí, že kdo zastaví, dojde věčného klidu a hned zmizí. Jsou však tací, co vidí v tom požehnání, tak sedí u cesty doufajíce, ale nic se neděje a oni stále zde...jejich mysl a pocity se nezastaví.

Les brzy temných barev nabývá, tak rozhodnu se, že vyšlapanou cestou se dám. Uprostřed spatřím cosi, nástrahu (hlavně v noci), co ze středu těla vychází a přímo ve tvé cestě se nachází, co úlevy ti dá, když opouští tě, ale kontakt s tím vystraší tě....a co ještě mohu říct, že jméno toho, na otázku ,,co?´´ často odpovíš. Avšak neřeknu ti, co to je, neboť kus pravdy v tom je...hovím si, jen pomyslím.

Temný les má své krásy, budí se v něm hlasy, stromy ožívají, stíny splývají, jako ďasy se na tebe vrhají. Připustíš-li si je k mysli, zařídí, abys neusnul, pozornost svou jím tím věnuješ. Připustíš-li je k tělu, poznáš chladu nejen na duši. Tyhle bytosti jí když musí, vysají tě až do morku kostí...

Nejprve tě přeběhne mráz, postaví se chloupky, sevře se ti břicho, nohy dostávají nával energie, jakoby se na něco připravovaly a přeci to může být vše jen ve tvé hlavě. Chci jít spát a ne se bát. Odvážným je ten, kdo se bojí a překoná se, ne ten, kdo strach nevnímá. Tak rozejdu se do tmy, poznat strach, ale nevnímám nic, čeho měl bych se bát...jdu spát.

V hlavě ještě scénáře propukají, každý zvuk nové obrazy vytváří, brzy se i ty unaví a já s pocitem lehkého těla, konečně docházím uvolnění. Mám pocit, jako bych vystupoval z těla a to jsem ještě před chvílí, měl pocit zakořenění. Padám mlhavým údolím, až se propadnu do stavu snění, ale bdělého natolik, abych si jej byl vědom.

Vidím rozcestí, nejsem sám, jsou za mnou davy, ale ony nevědí kam. Čekají, až učiním rozhodnutí. Pravím, že touto cestou jsem se já vydal, že nemusím být následován, ať učiní svobodného rozhodnutí sami. Oni bojí se, raději tam, kde cesta vyšlapána je, alespoň víme, co nás čeká. Svoboda rozhodnutí sebou nese spousty zodpovědnosti a tu my chtít za své činy nechceme. Veď nás, jinak tu zhyneme. Mohu snad rozhodovat za jiné? Vypravím se rozhodně dál, ať jich klidně pár pohyne. Pádím, skáču, běžím, když otočím se...mám pocit, jakože kus stáda střežím. Jedni stíhají, další padají, mnozí teskně se dívají...oči bezmoci, ale kdo jim moc vzal?

Nad vámi krouží již supi, v okolí vyjí vlčí tlupy a já pastýřem se stal. Jedni, jako pírko letí, jiní na zádech karmu nesou, co neunesou, to zahodí a vezmou si, až se znovu narodí. Zoufám si, že nevím, jak jim pomoci, zoufám si víc, že nevím ani, jak sobě. Žádná cesta tu není, a pokud kdy byla, písek stopy zanesl, nezbývá než být bdělý.

V ten okamžik se probudím, hluboká noc za svitu měsíce, co právě z poza mračen vylezl. Slyším mocný hukot vody, což je zvláštní, neboť zde je pouze jezero. Odvaha přišla s procitnutím, tak vydám se tam. Hladina je klidná a hluk již utichl, když v tom náhle pod hladinou hýbe se cosi a vzápětí kláda, jako napřímená střela vyletí, co způsobilo v klidném jezeře toto pnutí? Vzpomínám, že jsem kdysi četl, že i kameny plavou, protože s vodu je vše jinak, tato krev života porušuje vše, co může být porušeno...možná, i to je důvod, že vše oživuje.

Ráno je chladné, s prvním paprskem zřím, jak na rostlinách tvoří se rosa - to nová voda, plození. Ještě ani sen jsem si pořádně nerozebral a noční zážitek nezpracoval a už další zkušenost se valí. Kdo pozorně nazírá, mnohé zří, jakoby každý okamžik byl darem k prozření. Východ slunce oznámí začátek nového dne, les ožívá melodií života a radosti, jen v mé hlavě bují marnosti.

Kladu si otázky, které ještě nemají formulovaného konce a už slyším odpovědi, žel nevím, zda mohu jim věřit, jeví se tak jasné, až pochybnost má sama žasne. Vzpomínám na onen sen, analyzuji, znovu prociťuji, polemizuji a následně se ujišťuji...věru, však klidu mi to nepřináší. Byl to sen nebo krátký vhled? Nevím, spíše si začínám mnohé domýšlet. Náhle si uvědomím, jak odvedlo myšlení, vědomí pozornosti, a já zapomněl, že již dávno kráčím. Ach živote, nevím, jestli vše vnímat stačím. Jsem snící sen, co je sněn...

Dívka, co nestárne

U jezírka potkal jsem dívku, co jak rusalka, úsměvem svým, lákala mé touhy mládence. Uhranula mě nejen svou krásou, ale i hlasem, který až andělským se zdál. Přistoupiv nebojácně blíž, prohlédla si mě hluboce a pokračovala ve zpěvu dál. Stojíce tam vedle sebe, pozorujíce tu krásu přírody, občas pohledem zavadíme a celý svět je naruby. Srdce mi buší, celé tělo se chvěje, uvnitř teplo roste a ona pěje... píseň radosti. V úsměvu skrývá se zalíbení, v očích však zralost, která nutí k uvážení...co zažila ta diva?

Na břehu chvíli ticho zavane, pak přeruší jej, tážíce se : ,,a kdo jste vy, mladý pane?´´ Jsem jen bloudil v tomto světě, hledajíce pravdu, nyní však krásu takovou zřím, že sám netuším, zdali už jsem ji nespatřil. Dítě moje, ošálil tě jen můj šat, nejsem, co bys rád. A kdo tedy jsi, vílo, co srdce mé si uloupila? Jsem Život naopak.

Povím ti příběh mého bytí a ty mi slib, že přestřihneš tento kousek stříbrné niti. Beze všeho, co přeješ si, to splním, neboť prahnu po všem, co o tobě se dovím. Nuže poslouchej, nejen ušima...můj příběh Ze-mě začíná...

Jsou časy, stále živé, vše plyne, máloco je projevené. Když projeví se, zbylá možnost rozplyne se. Pak vyčkáváš, kde v prázdnotě prostor myšlenky se zrodí, a když udrží tě, natáhne tě. Jak smýšlíš, jak cítíš, jak vnímáš, tak žiješ, tak i usínáš. Já jsem také jedna z projevených, ale úděl ten, už nebaví mě. Zprvu štěstím, dnes prokletím, neboť jsem jen na půli cesty z ráje. Závidím vám vaši smrtelnost, neb nepoznala jsem ji a nevážím si věčnosti. Tak procházím světem a střídám těla, však naopak nežli by tomu býti mělo, neznám zapomnění. Z ideje je forma, zrodím se v prach, předem rámec vytyčený, z okolí načerpám, co potřebuji. Hle, brzy jsem kostra, brzy masem porostlá a kůží ovinuta - brzy jsem v těle člověka. Není to prvně, lidský šat udrží mne, částečky tančí na vlnách mých. Není životů, ale pouze Života, co šaty převléká, žel já vše si pamatuji, nového po-málu objevuji. Ty rodíš se z ženy, přicházíš na svět posvátnou branou smrtelných. Já oživím již zhmotněné tělo, v tvých očích starce či stařeny, a procitnu nádechem, kde jiní posledním výdechem ulehají. Zprvu těžké krůčky, tělo je neuspořádané, nereaguje na pokyny. Načítám z hloubi jeho mnoho zpráv a ty oživuji. Vědomě přepisuji, co už jsem mnohakrát zažila, všech těch miliard bytostí, co spolupracují do sytosti - živí se zkušeností. Z prachu původního prach nový. Když už rozchodím se, pomalá jsem na cestě jistotou, neboť já starší nebudu, jen mladší, tedy znám i svůj čas. Pak přijde to nejkrásnější, když mládnu, tak kvetu, zářím, plna energie skotačím, Hledám duši, co mě osvobodí, tvořím si tělo, co ošálit je svede, ale nitku nikdo nepřestřihne, to prý jen skutečná Láska svede. Závislost, vášeň, pudy...to chutnám už jen z nudy. Mnoho ,,zamilovaných´´ jsem kouzlem polapila a mnohé i zahubila. Snad někteří skutečně milovali, ale nikdy by nit nepřeťali. Když pak dítětem se stanu, již lásku hledám pouze v rodinném stavu. Jenže ani pěstoun, co ujme se tě ze samotné lásky, nedokáže přistřihnout mi vlásky. Pak už jen nemluvně, batole...mnohdy oddělena od těla sežráním, mnohdy hladem, jindy stanu se jen malým plodem a rozplynu se v prach a znovu a znovu. To úděl být Životem naopak.

Neměnný osud, být sobě prorokem, co změní se, když splním, co žádáš? Vždyť si krása sama, milovat tě je tak snadné, snad tím krásu nezahubím, když smrtelnosti se jí dostane. Ve věčnosti jsou ty prchavosti a jedno bez druhého, nepoznalo by dokonalosti. Co však žádáš je zbavit se své lásky, když učiním to, uvrhnu se do propasti.

Ach chlapče lásky neznalý, vždyť já ti lásku nedávám, to ty jsi zamilovaný. Věz, že v tobě láska vždy je a bude, není potřeba něčí druhé, neboť láska je jen jedna, jako my všichni.

Tak proč žádáš, co žádáš? Je-li tomu tak, proč nit nepřestřihneš sama?

Neboť já učinila rozhodnutí, že sama sebe neopustím, neb lásku k sobě neznám. Jen skrze sebe v druhých ji poznám, tak jako v tobě. Jediné, co žádám je, ať přestřihneš to pnutí. Neboť láska je i dar osvobození, je jako rozevřená náruč, můžeš vejít, ale kdykoliv odejít. Láska sjednocuje Bytí. Nelze mě zabít, není důvodu k zármutku, vždyť jen žádám o chvíli odpočinutí a sladkého zapomenutí.

Copak mohu zabít, co miluji?

To je právě TO, co nikdy nezmizí, naopak, celým vesmírem se rozezní...ono...miluji

Tak pohlédnu jí do očí, není již stínu, jen slzy míru a onu nit přestřihuji, tělo v okamžiku padá mi do náruče, šeptá...miluji tě. Brzy nato ve světlo rozplyne se a já cítím, že již nikdy nebudu o samotě. V tichosti jsem okamžikem a slyším svůj vnitřní hlas šeptajíce:

,,Toto bylo očekávání, toto byla tvá představa tvé přání a ty skutečně miluješ, neboť sis dovolil se pustit. Nejhlubší pravda vždy mlčí, chceš-li ji uzřít, pohleď do očí.´´

Na cestu jsem si vzal

Vyšlapaná cesta zde končí, učení dnešního světa se hroutí. Na konci lesa trnitý háj, co ramena ti rozdrásá, abys procedil, co má být očištěno. Ještě poděkuji, k lesu ukláním se, a když otočím se, v poušti nacházím se. Snad je to ta poušť, co muž ten tajemný, ve vyprávění svém zmínil. A jestli ne, tak jsem se jen zmýlil, vždyť na místu přeci nesejde, ale na stavu v jakém se do něj vejde. Kráčím pískem, co jak vlny přelévá se, kdo vzdá se, druhé strany nedočká se.

Zde poprvé pocítím cosi, co na bedrech rádo se nosí. Není to osamoceno, je tam ještě kdosi a další a další, tak to jsou všechny ty hlasité hlasy? Do těchto časů rozpoznal jsem pár z nich. Ty hlasité, vždy jen strasti přinesly mi, někdy pocit vítězství a moci, jindy strachu a nemoci. Uzřel jsem v nich démony, kteří však musí býti krmeni, když nekrmíš, oni hlady zaútočí, vždy ve chvíli, když to nečekáš, na ty, které miluješ.

Prvnímu jméno Debil Namyšlený dal jsem, neboť on jasné zření má, on prý všechno zná, všemu rozumí. Další Leník Kecal Automatizátor, ten mele, že jiné ke slovu nepustí, stále dokola, jak bludný kruh, jak zaseknutý pásek, ale sám nikdy nic neudělá, nikoho nevyslechne, jen koná v bez-vědomí. Když kecy nestačí, je tu třetí, který ve spravedlnost svou věří, to Pomsto Do(b)ěnkář Ďá(m)elský alias Ultimatorix. On uvěří myšlence, stane se jejím sluhou a činí vše, že mnohdy nezbyde ani jedna s druhou. Když přidá se k tomu ještě Frustrovaný Medvěd, máme zde zjev, co jen rodí násilí, to vše jen pro své neukojené pudy a kecy jiných, dovede je do záhuby. Pak přichází Depresátor, požírač sebe sama, za všechny ty skutky napáchané, nic není, jak má být a on fňuká, dokud nenaplní celý kalich.

Tyto již znám, ale ten nový, tíží mnohem více, jakoby halil všechny ty, co už jsem zavřel do klece. Co jsi zač? Projev se, ať vím, s kým mám tu čest. S burácivým smíchem ozve se: ,,Se vším v co věříš, že jest !´´ Proč existuješ? Abys mě mohl nést. Řekni mi více ! Nuže, jsem vším, co slyšet chceš. Já chci slyšet Pravdu, jsi tedy Pravda? ,,existuji, tedy jsem´´

Jsem zmatený a ztracený více v myšlenkách svých nežli v poušti. Sedám si do stínu duny, postupně ztrácím vědomí, vyčerpán vnímám snad samé bludy. Znovu vrací se sen, kdy následován jsem lidem, ale zřím i své démony a pána těch šelem. Znám jej ze svých snů, od dob, co zjevil se mi v lesích, snad 60x navštívil mne a vraždil na všechny způsoby, než konečně poznal jsem v něm sebe.

On hlídá je, aby v kleci zůstali a občas, aby se i nažrali. To on má od klece klíč, toť mé alter-ego...Darkpriest. Vím, že někdy zase vypustit je musí, vždyť jsou to mé potlačené kusy, tak pokynu mu hlavou, on již ví, vždy mlčí, nikdy nemluví. Otevírá klec a vypouští je do nich, brzy je po nich. Teď již nikdo ve mně nevěří - nikdo již mou mysl nečeří. Jen ten temný oblak, co scenérii provází - to poslední hlas, který dobře neznám. Pokynu hlavou, ať démoni i jej stráví, Darkpriest však sám, do oblaku se halí. Upadám do děsu, propadám se tmou, snad za mnou bránu nezavřou.

Tu procitám, tělo těžké, jsem celý slabý, však slunce již v dáli. Při tom měsíčním svitu, zřím na písku svou siluetu, jak mihotá se, když písek kráčí a já vnímám, jak se můj obličej mračí. Kde je ta radost, kde je to nadšení? Nepustil jsem démony, abych podlehl jejich mámení, ne, zalezte do klece, tohle není svět pro zlé pány! Měsíc poslal mi znamení, že abych poznal, rozplynout se musím.

Útočí ze všech stran, mají stále hlad, podléhám jejich moci, nasávám ten mrak. Uvnitř temnoty však stále cosi, co až teď roztává. Kde největší tma, tam světlo jediné, co z tvé hrudi se rozvine. Světlo blažené z temnot povstává...Láska je to jediné. Tak přestanu bojovat a začnu ty démony přijímat, děkuji jim za jejich dary, když v tom, oni v okamžiku se vzdali. Hlídají mou minulost, žijí pro budoucnost, v přítomnosti mizí jejich mohoucnost. Kde světlo tam tma není, jen stínů očekávání. Cítím se být bezejmenný, samou Blažeností, kde nikdo není.

Probouzím se, zde zeď z kostí, slepá ulička, na zdi zatracené zvěsti. Vím, že žít, je to štěstí. Občas myšlenka přiskotačí, snad ze zvyku potácí se, taky trochu života by chtěla, také by chtěla být, ale já ji jen s díkem pošlu zpět do světa ,, co může být ´´. Vidím zde příležitost, pro jiné překážka z kostí zoufalých hledačů. Jsem zakoušená zkušenost, co nezná rozpaků. Zde zůstane jen ten, kdo nepozná, že je Jeden. Zeď nemusí být překonána, boří se jen Pravdou, však zde jen lež sílila, svojí obhajobou. Lež, to musí být lež! Uvědoměním si lži, opět jsem se v ,,já´´ změnil, neboť jsem se ztotožnil. Pakliže jsi lží, tak i já, je lží. Kde je ta věčnost? Proč neudrží se? Otázky vyjeví se...odpověď ni jediná. Stojím na vrcholku příležitosti, výhled do nové říše naskýtá se, tam vypravím se, vše je tam jiné, zdály podivné a labyrint shora, zdá se býti prostupnější.

Šum a Fuk

Na okraji toho světa, jak na vlnách se kolébám. Co emoce, to zhmotnění, vše splyne až v souznění. Potkal jsem hněv, to vám byl zjev, potkal jsem smutek, tam skutek utek, potkal jsem radost, tak ta už měla dost a potkal jsem strach, co zdravil můj mrak. Zde, aby jeden pozor si dal, co myšlenka, to andílek, či čertík, záleží, kdo živí ji, zde však vládne Žertík. V slzy ze smíchu upadám a za břich svůj se popadám, ač není důvod se smát, prostě jsem a rád.

Opodál nad kaňonem stojíce, dvě postavy, jak opice...skotačí až běda, tak kvůli nim vytrhal si vlasy děda vševěda. Přiskočí ke mně tážíce se, co hledám v tomto světě bez hranice. Pravím : ,,Nic, mě přivedlo jen mámení´´. Oni : ,,takových Vás tu je více´´. Přisedni mé druhé já, snad přikořeníš to tu trochou sebe, jen pomysli, každý tu pán, vše stvořené pro Tebe.

Tak učiniv, zadnici svou posadiv a oni vedle mne ulehnou. Vyprávím jim příběh svůj, tohoto těla, co zažívám, co vnímám. Chvíli zvážní, pak tlemí se mi, prý zažil jsem TO, ale stále jsem jeden mezi všemi. Tu nabídnou mi ruku svou, že mě zde provedou.

Já jsem Šum a já Fuk, my společné TO, co většině Jedno jest. Když dobře podíváš se, zříš mě za vším, jsem onen Šum, ze kterého vše vystupuje. I když oči máš zavřené, i když do světla hledíš i do temnot, já všude zrním. Bílá - černá barvy mé, co navždy jsou, dokud vše nesplyne. Nu a splynutí potřebuje plynutí. Věčné plynutí, nalezneš v Teď, kde Fuk hlídá ono hned. Co zachytit a podržet se snažíš, to brzy pomine. Marnivost lpění na okamžiku, to rozeženou děti Fuka Jak-By-Smet a co zůstane, je jen pocit ticha.

Zkus se nadechnout skrze mě, zkus si sám sebe uvědomit v cizím snu, zkus být bdělý, když tělo spí, to vše ti ukáže, jak je Život skvělý. Hleď vnitřním zrakem na to dílo, co vidíš? Zrcadla, všude jsou zrcadla. A co zříš v nich? Nespočet bytí projevených, zřím vlákna vědomí, co jako paprsky lámou se v zrcadle a světlo tvoří celý svět. Pohlédni na ono vlákno, napoj se na něj, pluj s ním, co zříš teď? Za světlem je cosi, nedokážu to popsat, je to ohromné, vlákno nekončí ani nezačíná, vše jakoby se svíjelo v sobě samém.

Fuk zasáhne a jsem zpět, Šum hladí mne po hlavě a směje se. Imploze - to je ta záhada. Vše v sobě, nekonečně protkáno a přitom bodem v nicotě. Proč, proč to vše je? Protože TO se miluje, ale odpověď žádná tu lačnost po poznání neukojí, dokud se jí nestaneš, ale kdo se jí má stát, když už jí dávno jsi a kdo jí je, když neexistuješ? Šum mluví, nejsou to slova, ale celé obrazy, pocity, vjemy, poznatky, informační balík, a když už skoro bdím, že jsem vším, tak zjeví se Fuk a vše je pryč. Co uchopíš, zahubíš, Život je plynutí...

Život je jako plíseň! A pak se smějí a smějí a já připadám si, že smát se mám taky a když tak učiním, znovu se rozšířím a vidím na svých bedrech ony mraky. Hle, to ty Lež, nyní už mi neujdeš. Lež počne se smáti, pravíce : ,,uvidíme, zdali mě chytneš´´ a jemný hlásek dodá :,,to je přec to, co chce nejvíce´´.

,,Jak porazit lež?´´ ptám se, ale těm, co je to šum a fuk, říkají :,,staň se !´´ Chvíli je a chvíli není, jakoby vše bylo čiré snění, a když toto z úst svých vypravím, tak oni se jen smějí. Slyšel jsi někdy lež mlčet?

Pojď, víc ti nepovíme a do nitra se vydáme. Jsi rozhodnut jít si naproti? Zavřu oči a nadechnu se, v tom okamžiku myšlenkou přesunu se, jsem na trati.

Rozhodnutí není pro každého

Cesta do vlastního nitra zodpoví ti vše, neboť tím jsi. Každá možnost má tu svou, aby se projevila, stejně tak tu svou, aby se znovu sjednotila. Probouzí se to, co spí, kdo však neustále bdí, ten ví, proto nemluví. Dostalo se mi požehnání, že cesta vyjevila se mi jasně, jako koleje, vede mě. Není třeba žádného rozhodování, snad jen jít tam, či zpět, či nejít vůbec, rozhodnutí o rozhodnutí se či nerozhodnutí. Ale je to skutečná svoboda, je to má vůle? Svoboda, prý tkví v možnosti se rozhodnout, ale já přeci mnoho možností nemám, jsem omezen rámcem možností, které mi byly dány. Co ten, který možnost žádnou nemá a co ten, který má všechny, neboť je v proudu všemožného? Ten, co možnost žádnou nemá je vskutku svobodný, ale nikdo takový není, neboť on stále má onu možnost rozhodnutí v konání či nekonání a ke všemu je omezen sám sebou, svým bytím.

Apatický jedinec odevzdaný plynutí se rozhoduje pro bytí či nebytí, rozhoduje se pro vědomou činnost či nečinnost a rozdíl je pouze v tom, zdali je vědomý zcela či nevědomý v mnoha. Když naopak vědom si je, že je vším, že skrze něj je pozorováno a činěno, tak zde již není, kdo by se rozhodoval, neboť již není individualitou, ale celistvostí. Je-li však stále oddělen, tak ještě není splynut, ač uvědomujíce se, jako projevená možnost, je omezen počtem mu známých a nabídnutých možností, kde se může rozhodnout pro jednu z téměř nekonečna, ale tím zruší zbylé, tak většinou se rozhoduje pro možnost všech, jako ideji, či jedné, jako projevení. V jednom případě se více individualizuje, v druhém se rozplývá.

Já, jdoucí po jedné cestě omezené, mnohého na výběr nemám. Existují bytosti, co konají vůli absolutna, není zde jejich vůle, pouze pole informací, skrze které je činěno a mírně degradováno, vibračně sníženo, rozhodnutí a konání vše-jediného. Má volba je tedy jít směrem k sobě, alespoň s pocitem lásky a důvěry v transcendentno, neboť nebylo rozhodnutí více početného. Kdybych se rozhodnul nerozhodnout se, tím bych se rozhodl pro stagnaci, kdybych se rozhodl pro cestu zpět, šel bych stejně životem dál, neboť bych se otočil, ale vzdal bych se příležitosti, která mi byla příjemnější. Teď jsem se vzdal zkušenosti, která se mi jeví méně přínosnější. Skoro jakoby rozhodnutí, byla zdánlivá svobodná vůle v obchodování s osudovostí, ač vím, že skrze vůli mou měním osud. Ale není vůle má, jen individualizovanou vůlí toho, tedy nevědomou možností?

Vesmír, zařídil to tak, že mnohé jeví se být předurčené a mnohé, že spoluvytváříme, ale když je vše jedním vědomím, pro malá já zde není místa a přeci jsou, to je ten převeliký dar božství. Když hlouběji na dění nahlédneš, stáváš se jím, vnímáš více detailů, více souvislostí, zříš hlubší podstatu až prázdnotu, pak víš, že vše je takové, jaké je, že vše nasvědčuje tomu, proč se to děje a k čemu to spěje.

Čím výraznější ego, tím spíše důvěra ve vlastní vůli. Kde rozplynuté, či odhalené, že nikdy žádné nebylo, zde není ,,buď vůle má, ale buď vůle tvá´´ a mág se stává mystikem. Je to, jako když máš sen a víš, že vším v tom snu jsi ty a v tom se jedna postavička probudí a začne v tvém snu činit, co tvé podvědomí povolí, či zná, ale individualizováno natolik, že se od tebe vnímá zprvu odděleně, ale přeci je tebou, pak ptá se, blázní, koná cokoliv, co bylo tebou zakušeno, ač ty již nepamatuješ...nakonec však zase splyne v jedno a když ne, ty se ze snu do jiného, skutečnějšího, probudíš, protože v této ,,realitě´´ je tvé vědomí více ztotožněno...usazeno.

Pak se koleje ve dví rozdělí, mám stát, vrátit se, jít vpravo či vlevo? Není zde více k rozhodnutí, tak vybereš si. Kdo vybírá? Jsou zde zkušenosti, zákonitosti duše i těla, podmínění minulostí i očekáváním budoucnosti, intuicí přítomnosti, karma, plán duše, co chce se naučit, archetypy, instinkty, ale i naši předci a všechna jejich rozhodnutí, jejich výchova, výchova společnosti, indoktrinovaný systém myšlení, víry, kulturní zvyky, dogmata, přikázání, ale i pole planet, soustav, galaxií, dalších vesmírů, propletených realit a pravděpodobností, mírných fluktuačních vlivů na téměř harmonické bázi, tvořící tlak vědomí na vědomí - bytí na bytí atd...jsou zde samá omezení, kde svobodné rozhodnutí je jen rozhodnutím se pro možnost omezení.

Tak se rozhodneš, dle nejlepších svých pocitů a uvážení, není čeho se bát a chyba je jen možností, jeden v ní vidí nezralost, jiný špatnost, ale to plyne jen z nepochopení. Vše je dokonalé, protože To je. Sama dokonalost musí zahrnovat i svůj opak, bez polarity není jednoty. Kdo nepoznal strast, nepozná ani radost. Existuje snad dokonalé rozhodnutí? Domnívám se, že je pouze Jedno a vše je Toho důkazem.

Tak dorazil jsem do údolí, vybral jsem si nabízenou možnost a udělal tah pěšcem a zde tisíce možností a nyní, když máš pocit, že snad je na tobě učinit jedno z nich, tak uvážit všechny, zůstaneš na místě a bude tě drtit vnitřní pnutí, protože ty se chceš přece rozhodnout správně - zrale - výhodně - prospěšně. A tam skončí tvá cesta, neboť se neumíš rozhodnout, ty ses nerozhodl pro nerozhodnutí, ty ses rozhodl pro rozhodnutí a nezvládáš to, tak žádáš vyšší moc, ať ukáže ti cestu, protože tvá vůle to nesvede, protože žádné já není.

A přeci jsou jedinci, co prostě rozhodnou se konat a pokračují, jedni pokorně kráčí, ví, že oni jsou jen prostředníky a druzí sebevědomě, že to oni učinili vše sami za sebe. To, že myšlenka a pocit, která se jim v onu chvíli, jakoby náhodou, vyjevila, přes svou pýchu, nevidí, je jen dokladem toho, že stále ještě spí. Jasnost zření oslepila již mnoho bytostí, zvláště jsme-li zaslepeni sami sebou.

Rozhodnutí patří Jednomu pro všechno. Ten mužský princip vesmíru je se vším spokojen (,,a viděl, že je to dobré´´), ale ten ženský není a proto neustále tvoří, protože ten bude spokojen jen tehdy, až bude vše, co není. Ona připraví formu a on vdechne.

Tak došel jsem do údolí a tam skupinka bytostí, tak přidružím se k nim a hurá na cesty. Jen poslední otázka dere se mi na mysl, jak velký rozdíl je mezi tím, kdo se ztotožňuje a co se ztotožňuje, mezi - kdo jsem a co jsem? I přese všechno věřím ve svobodnou vůli, neboť věděním, není kdo, by se rozhodnul a věříme přeci ve smysl toho všeho.

Nádvoří

Blížím se k oněm bytostem, stojí za branou na takovém blátivém nádvoří. Zdravím Vás, jsem.... My víme, kdo jsi, už tady na tebe čekáme, mladý pane. Račte prominout, ale nějak si nevzpomínám, že bychom se znali. Jakpak by sis mohl pamatovat, tos byl ještě malý, dřív si vzpomínal, teď je načase, aby ses rozpomínal, my tvé spřízněné bytosti. Spolu zažili jsme mnohé, my spolu učíme se. Tentokrát však ve tvém okolí téměř nikdo z nás není, snad brzy se to změní, my čekáme na vtělení.

Na nádvoří náhle začalo to žít, spousta velmi jemných bytostí, vibrací, když otevřely se školy. Byla volána jejich duševní jména, byl to spíše zvuk, který samotný bytosti prozářil a odzbrojoval nánosy bloků a programů. Posvátná jména jemně průhledných bytostí, jiné zase nosily hávy, jiné roucha, každá bytost měla podobu sobě nejmilejší a nejstabilnější. Pak nás dělili podle aury. Vždy jasnovidná prohlédla do nás. Skrze ty průsvitné, barva vystoupila z nás, tak, že i já spatřil ji. Někdy zářila natolik, že byla patrná neúplná místa, jiní schválně temná brali si, další se rozdělovali ve dví, část do hmoty a část tady, každý dle rady.

Ten poslední, to je válečník, ta červeno-oranžová, skutečný milovník a vášnivec...otočím se za hlasem a tam ona. Má představa opět zhmotnila se. Mám pár otázek, ale ještě než je vyslovím, jsou mi zodpovězeny. Kráčím, kam mě srdce vede, kam radost volá. Sednu si k ní, ona čekala, až prý zůstanu na nádvoří sám, až zbylé přerozdělí, brzy se s každým z nich shledat mám. Ona čekala, aby mohla o samotě se mnou být, prozradila mi, že až se navrátím, měl bych ji najít, že na světě již kráčí a zde se mnou pouze, co zanechala si, hovoří. Přitulili jsme se k sobě a já počal plakat, říká, že už se známe dlouho, že milenci jsme spolu byli nejvíce, ale role střídáme, však nyní opět se setkáme. Byla tak andělská, obklopena krásnou zářící modří, šeptala mi do ucha a já ji objímal a plakal v klíně.

Nebyla to slova, byly to písně andělské, nevím, co znamenají, ale cítím je, cítím jejich hloubku, cítím, jak mnou rezonují. Můj milovaný válečníčku, brzy navrátí se tvá družina, vyjdi s nimi, oni jsou tvá rodina. Už nevracej se domů, dokud nesplníš, co sis předsevzal. Teď pohlédni mi do očí, až vrátíš se přes řeku do školy života, poznáš mne hned, ač já si tebe nebudu vědoma. Jsem ještě mladá, naivní, však krásná a až díky Tobě se opět rozpomenu, co je to láska. A teď prozradím ti ještě jedno tajemství, ty spřízněné duše, to budou tentokráte naše děti. Pak obejmeme se, naše víry propojí se, blažen nekonečností, rozplývám se. Otevřu v slzách radosti oči a ona zas nikde. Tu hlas mých budoucích dětí : ,,Tak co je? Nechť není žádné promeškané chvíle´´. A já zavelím, že se tedy vypravíme...

I chtěl bych ještě probádat ony místní školy, ale jsem ubezpečen, že je ve snech navštěvuji. Učí se zde možnosti, však skutečná škola je náš svět, tam učíš se prožitkem. Pochopení není to samé, co poznání, stejně tak víra a vědění. Raději vyražme, neb v patách je nám mámení.

Cesta do starého světa

Hledím na své budoucí děti, jindy bratry a sestry, jindy rodiče, jindy přátele i nepřátele...učitele i žáky. Táži se jich, zdali pak vědí, co je čeká. Prý zhruba, že nevyzpytatelná je ta životní štreka. My víme, čeho jsme si předsevzali, ale nevíme, jak se tomu stane a zdali. Tak pohovořím jim o své úvaze ,,rozhodnutí není pro každého´´ a oni se zasmějí, pravíce : ,,žij a neřeš, co ti není daný´´.

Jména jejich, tak krásný zvuk, jen zazní, jakoby vzpomínky vzplanuly a v přítomnost se daly. Nelze je popsat, jejich formy jsou nestálé, zůstává jen pocit.

Proč vybráno bylo, že budete mými dětmi? To je prosté, my přicházíme, abychom tě rozpomněly. Navzájem se mnohému naučíme. Jak je to s Životem mezi těly? Ty jsi Život i těmi těly, i ve hmotě jsou informace uloženy. Nu dobrá, ale co jsou ty vzpomínky? Záleží, jak vibruješ a jak ladíš. Vzpomínka je přítomnost naladění. Jsou tací, co pamatují si stejná těla, to protože jsou stejně naladěni, jsou tací, co pamatují jiné formy, protože se na ně umí naladit. Je to jako v hudbě. Existují nástroje, kde každý originální zvuk má, to jsou ta těla, ale záleží až na hráči, co z nich vytáhne za zvuk. Co hráč, to jiná technika a pokaždé bude zvuk jiný, když změníš nástroj, ale i hráče. Každý však pamatuje si své party a ty hraje na nástroje, které ovládá, ale i nové party se učí. A protože mají stejné nástroje podobné ladění, hráče s podobným cítěním a melodii a rytmus, který dodržují, tak se stane, že znějí a vzpomínka je znovu napojením na toto dění. Jsou také hráči, jimž pod rukama nástroje kvílí, ale to je na jinou chvíli. Představ si, že jsi originální jedinečná vibrace - frekvence, samozřejmě se též vyvíjíš a ladíš k harmonii...tedy k znicotnění, splynutí. Tato vibrace zní a kdekoliv zní, tam jsi. Můžeš být v okamžiku kdekoliv jinde, záleží, zdali je tam to, co s tebou ladí, či zdali se ty přeladíš. Zkus se naladit a uvidíš linii toho ladění, jakýsi vývoj, ale čas v tom není, existuje jen dění - neustálé snění. Vše je hudba sfér, rezonancí i disonancí, vzájemného vlnění.

Postavíme se do kruhu, vyladíme své rytmy skrze zpěv i dotyk a bytost v bílém rouchu praví : ,,Od břicha dolů máš určité víry moci, co tvoří celé vesmíry, skrze ně se ladíme a jsme laděni. To co zažíváme, je moc těchto vírů, v jakém naladění jsme utkvěli, teď je záměrem nakopni, můžeš změnit směr víření, proniknou do větší hloubky, můžeš více energie vložit, přesunout, přeměnit...ale prozatím je jen nakopni, aby se pořádně probraly´´

V okamžiku jsem jinde. Svět je jiný, prostředí povědomé. Co se to děje? Právě si se přemístil, může to být složité, když žiješ v zajetí času a prostoru, ale toto je planeta Zem v období jednoho z vrcholů. Vlastně je to přítomnost tvého prvního neúplného vtělení na zem. Neúplného? Ano, tato těla v této hrubohmotné realitě duši celou nepojmou. Občas se něco takového stane, ale v tom okamžiku se tělo buďto rozplyne nebo to změní celou zemi. Toto období je obdobím jedné vyspělé civilizace, co však nepřekonala jasnost a moc a tím se zahubila. Víš, kdo má příliš jasno, je sebou oslepen a zneužívá moci. A kdo zaslepen není, ten je skutečně mocný, ale moc jej sama uhrane, neboť vše je možné a každé rozhodnutí tě dostane. Můžeš tedy všemu věřit i nevěřit, ale i pochybovat a to i o samých pochybnostech. Však, učiníš-li jednoznačný závěr, tak tím zastavíš plynutí a nastane zbytnění a omezení, jakási konečnost a i přesto, to můžeš konat, neboť i to je projevená možnost. Jak jinak stvořit zdánlivou hmotu a naplnit ji duchem?

Povídej mi o tomto místě. Máš oči? Mám. Tak se podívej sám. Kráčíme krajem v šeru zahaleném, mnoho nemluvíme, vlastně se navzájem vnímáme velmi propojeně, vnímám ty myšlenky, pocit, obrazy, jakoby v zorném poli vědomí sebe samého. Jdu první a přitom jsem veden. Kolem nás zvláštní průhledná kopule, vnímám ji jako ochranu mezi světy. Když uvědomím si ji, obloha se začervená a začnou padat rozžhavené koule. Padají kousek od nás, jakoby se svět bortil. Docházíme k jeskyni, ozáříme si ji vlastním vnitřním světlem. Dunění zvenčí nepřestává. Jedna z bytostí prohodí s vtipem : ,,dělej, čas není´´. Tak jdu, dokud na konec jeskyně nedojdu. Zde zastav, něco ti ukážeme. V zemi přede mnou je díra, tvarovaná pro nějaký předmět.

Kde prázdno, tam možné plniti. Nacházíme se na místě lidských předků, bytostí, co jsou mezi světy. Tyto bytosti pomohly dotvářet planetu Zem, jejich svět je světem idejí. Je-li potřeba zhmotnění nějaké myšlenky do formy, tak oni se na tom podílí. Na jejich úrovni jsou zde jiné civilizace, jiné hory, podnebí, osudy...jakoby tisíce světů v jednom. Ty ustálil si se, v jednom z těch hrubších. Ty je sice nezříš, ale oni tebe ano, jsou to návrháři forem, architekti a svá díla rádi pozorují. Ostatně i my jsme, abychom pozorovali - duch se zakouší.

Poté bytost, spíše vypadající, zjevující se mi, jako malé slunce, vyzáří ze sebe další kouli a další s družiny, takový vážný s fialovou aurou ji vezme a usadí do díry. Cosi se děje, koule se aktivuje, začne sama žít, poté skláníme se jeden po druhém a něco do koule vtiskneme, sám nevím, co činím, ale připadá mi to naprosto přirozené, jako bych na to celý život cvičil. Jen vepíši obrazec - symbol. Když poslední kód je zadán, koule se rozzáří do celé jeskyně a náhle je v jejím světle vidět celá civilizace.

Bytosti tak krásné, té nejvyspělejší předlohy. Jejich stavby září zeleně až tyrkysově, jsou to spíše opracované formy. Stačí jiná frekvence nahlížení a skrze světlo vidíš, co běžně viděno není. Světy jsou propojeny, jeden druhý ovlivňují a ti zde to spravují. Je zvláštní je vnímat, občas vypadají, jako my, občas jako bubliny, co se rády spojují. Jsou Jedno i se svými stavbami - nápady. Vidí mě a ani se na nic neptají, oni odpověď prostě znají. Sám se táži, proč jsem tady? Jste přeci vyslanci starších, Vaší společenské rady a přišli jste si pro radu, jak změnit průběh dění, co právě činíte na základě Vašeho chtění, které Vás dovedlo až k sebezničení. Kdo po ničem netouží, získá vše. Přišli jste si pro vizi, společně ji můžeme uskutečnit. Pak pošle nám obraz, pravíce : ,,hle, zde obraz - zde odpověď´´

Vidím obraz světa, vidím, jak se společnosti hroutí, jsou zde tací, kteří žijí dál, v alternativní realitě, jakoby se nic nestalo - jakoby byli povzneseni a pokračují. Další hynou, co přežívají, utíkají, ostrovy se propadají, nové hory vylézají, obloha zahalena do rudé - apokalyptické to výjevy. Ti co utíkají, prchají všemi směry. Katastrofa nenastala hned, byla očekávána, děje se to pozvolna, ale závěr je grandiózní. Utečenci zakládají nové civilizace, někteří jsou přijímáni podobně vyspělými, takové, po kterých pramálo nalezneme, neboť jsou vyspělí duchem přírody.

Kdo s čím zachází, tím také schází...jasnost a moc zahubila je a Zem se nahla. Vidím, jak se vše vyvíjí, až do časů mně známých, vidím, že co jsem byl učen, je více lží...vidím ji všude, mrak se opět objevuje, rozháním jej vůlí, když v tom...

Ocitám se před plátnem, kde přehrávána cesta mi je a davy diváků stojí a tleskají. Rozhlédnu se a vidím své děti, ony spřízněné bytosti v ustálené lidské formě, cítím vděk a přeci se cítím skromně. Děkujeme, že jsi. Pak plátno začne přehrávat další film, tentokrát jiné bytosti v sále...bytosti si zde navzájem prohlížejí své skutky od chvíle prvního ztotožnění, oddělení, individualizování. Sdílení prožitků.

Svět je jiný, mnohé se změnilo, planeta je jakoby čistá, ač nehostinná. Opět se krájel chleba, opět muselo být mnoho zničeno, aby nové bylo postaveno. Tentokrát však lidstvo prohlédlo a těší se na nové budování - již ví, že je zde od starání se o přírodu, její revitalizaci. Ta čistota čiší z nich, v myslích již není napětí. Zatemňovači myslí a srdcí jsou poražení a s díkem vyprovozeni. Vždy šlo o vnitřní boj, o přijetí, o žití naplno, což projevilo se i navenek.

Vracím se zpět do kruhu, odkud jsme prve vyrazili. Slyším mluvit Zemi. Mé dítě, i já potřebuji růst i já se vyvíjím, s mladé holky stane se žena. Vibrace, která přichází, nutí mne se jí chytit a vyrůst. Jsou časy, kdy i vy, jako mé buňky - mé anténky vědomí spolupracujete, ale tentokrát bylo zapotřebí Vás rozkmitat na mou úroveň a po dobrém to nešlo. Vaše oddělenost, lenost, stádovost a strach Vás pohlcují, bylo zapotřebí zkusit to jinak. Po mnohá tisíciletí zvala jsem si bytosti, které Vás inspirují k tomu, se pohnout, které Vám připraví překážky, abyste se mohli povznést a mnohdy se skoro vše podařilo. Věděla jsem kdy, co přijde, ale nějak se to vše do sebe zamotalo, až jste se obrátili i proti mně samotné. Dlouho jsem trpěla a snášela, tak jsem požádala o bytosti ze zdroje, aby se postupně rodili a otevřeli Vám oči, jinak bych musela zakročit sama. Vždyť já Vás všechny miluji.

Celou tu dobu jde jen a jen o to, aby každá bytost byla sama za sebe, co nejvíce ku prospěchu svému okolí. Každá bytost, krom člověka pečovatele, to zvládne. Vy jste léčitelé ne ničitelé, vy se umíte přeladit na různé bytosti, umíte komunikovat se vším, máte pečovat a ne zotročovat. Vy jste zde byli vysazeni, abyste mně pomohli se povznést. Já jsem Matka, jsem ztělesněná Láska, kdo vidí krutost, vidí ji jen, protože ji sám činí nebo tak smýšlí. Láska je Život, je přísná v rozhodnutí, měkká v přijetí. Kdo chce se mnou jíti, měl by už ze srdce vyrazit a projevit, co nese si. Pozoruj ty dary a zříš, že vše je krásné.

Procitám v kruhu družiny, držíme se za ruce. Zachytím myšlenku, vnímám ji, jako možnost, ona sama je bytost, hledá, kdo by ji projevil. Myšlenka, spíše vize, hlubokomořského poklopu, které uzří jen ten, co rozzáří své srdce. Místo vstupu do naší Matky, místo, kde sídlí jiné civilizace. Je to světlo srdce, co ozářilo tu jeskyni. Když dokáži jej rozzářit, uvidím na cestu, uvidím, jak se věci mají...zářím a vnímám, že neexistuje cíl, ale všudypřítomný mír - vesmír.

Socha

Pohled jediným směrem upřený, však vidím, jen co vidět mám

Zbylé jest mi tajemstvím, i když hlasy vnímám ze všech stran

Z onoho světa pouze jeho hlasy znám

Mně ukryt obraz světa byl,

ale vím, že on jest

V mé mysli jakoby sídlil

Já zvelebuji si jej dle svých představ

Skutečnost mě omezuje v jiný obsah

Jak pohledět do oné říše se mi zachtělo

Já toužím vidět trochu víc

Ale stvořitel z kamene vytesal mě a tak stojím bez hnutí

Já slyším hlasy, cítím vůně, cítím doteky na mé řasy

Někdo slzy mi stírá

To stvořitel zaklel mne do kamene a ústa vytesat zapomněl

On vložil do mne duši, nechť hrom udeří, mílím-li se, ale já sochou jsem

Spoután, vězněn, jak létat bych chtěl

Jen mé myšlenky svobodné zůstanou

Já těším se okamžiku, kdy umlknou vnitřní hlasy

Já těším se, kdy rozpadnu se, na věčné časy

Obdařen rozjímáním, ale s nikým dělit se nemohu

Snad proklet byl jsem, když mlčet musím

Jsem přece z mramoru

Tisíce očí na mne spočinulo, já pamatuji ty známé tváře

Ale časem mizí, vlasy blednou a se mnou zůstává jen sluneční záře

I stvořitele přežil jsem, ale spasitele nenacházím

Za ta léta mnohých moudrostí jsem nabyl, však také poslouchal jsem bedlivě

A možná dobře, že mluviti nemohu, vždyť oni trestáni jsou

Slyším jen : ,,Přijmi naši víru nebo do pekla s tebou´´

A časem i tato dogmata hynou

Nové ideje přichází

Ti prostých mravů skrze svá ústa hovořit jí musí

Jinak hněv zákona, pravidel a ostří řádu okusí

Já prožíval životy jiných, snad poznal jsem všechny příběhy

I lásku, hněv a touhu jsem mnohokrát zažil

Ale najevo je dát nemohu

Já odsouzen byl k samotě

Jsem přece z mramoru

Roky plynou, vládci se mění

Já sloužím už jen pro pobavení

Když jednoho dne na hlavu kálí mi kdosi.

To holub, bídák jeden, zalétl si

Proč pošpinit hrdost mou chtěl?

Proč JEJ nikdo neztrestá?

Pak pochopím, že svobodným je, že není otrokem člověka

Závidím mu jeho volnost, to že viděl širý svět

Teď vyměnil bych věčný život, za jeho pár let

Už věky přežil jsem a oni stále stejní

Nehodnotný život, chtíčem poháněný

Kdyby jen tušili, jak já bych s tímto darem naložil

Nezemřel bych pro nic, ale šťasten, že život jsem prožil

Pak přišel den, kdy obloha zatemněla

Spousta hromů, spousta nářků mě obklopila

Plameny zachvátily svět, jež byl zraku mému určený

Já rozpadám se v prach, konečně jsem svobodný

Vnitřní Probouzeči

Vyprávím družině některé své sny, neboť bavit se o něčem z tohoto světa je skoro nemožné, vše je tak nestálé, probíhající, neuchopitelné, když máš pocit, že rozum už něco zachytává, vmžiku se to vytrhne. Syntéza paradoxů ze vše-úhelného pohledu, vcítěním se. Vím, neboť jsem tím, ale sebou nejsem, a když zase sebou jsem, již jen věřím, že vím a nedokáži vyjádřit se. Kdo je kým? Tedy pohovořím o častém to svém snovém návštěvníkovi.

Je tomu již mnoho let, kdy mne ve snech navštěvuje obří medvěd, první sny byly zvláštní svou brutalitou. Medvěd mě vždy rozsápal, rozmačkal, zohyzdil. Mnohdy jsem cítil jeho zápach z úst, jakoby zbytky svého předešlého těla, vnímal jsem tu sílu, když se mnou házel, jako s kusem hadru, někdy jsem výjev pozoroval ze třetí osoby, jindy jen slyšel praskání kostí a pociťoval tupý tlak na lebce, když pukala - o jak jsem malý. Co však bylo zvláštní, tak to bylo to, že jsem byl často znovu složen...jakési čištění.

Jednoho dne se medvěd začal měnit, někdy byl baribalem, jindy zešedlou medvědicí, začal jsem pozorovat, že medvěd přichází se strachem a naopak, že obojí je propojeno s egem, s vlastní sebedůležitostí. Dokonce to zašlo tak daleko, že při uvědomění si, že je to ,,můj´´ strach, jsem počal být natolik silným, že jsem se dokázal medvědu postavit a porazit jej. Časem to vypadalo až komicky snadno. Byla to práce na sobě v běžném stavu vnímání. Když byly dny rozptýlení a bdělost se vytrácela, medvěd opět rostl a já utíkal, čím více jsem se bál, tím více se přibližoval. Záleží, jakou myšlenku zrovna živíš, kolik vědomí ji věnuješ, jsi-li jejím pánem či otrokem, či se s ní ztotožníš. Praxe dělá mistra, co naučíš se, použij.

Stalo se, že jsem upadl v běžném stavu vědomí do představy tak živé, že jsem se z ní nemohl probudit, tělo reagovalo, jakoby se to opravdu dělo. Byl zde obří medvěd, jako na steroidech, zbrocený krví, krvelačná bestie. Postavil jsem se jí, ale neměl jsem moc šancí, když v poslední chvíli zjevili se další medvědi a obětovali se, jeden strach za druhým byl pozřen tím velkým, však společně jsme jej přemohli. V představě jsem upadl do bezvědomí a vnímal, jak mě přeživší medvědi nesou na zádech za indiány...ti mě probudili do běžného vnímání. Byl jsem zpocen, ale již ne vyděšen.

Od té doby málokdy utíkám, spíše si hrajeme a často nastane objetí. Čím více si jsem vědom sám sebe, tím více přijímám své strachy a rozpouštím je v objetí. Při prvním takovémto snovém uvědomění jsem dokonce objímal lední medvědici. Už jen zbývá medvědem se stát. Občas jsem tak rozptýlen, vyhozen z vlny, že ve snu medvěda zabiji, jsem z toho smutný a on už nenapadá mě, ale snové postavy vyjevující se mi, jako ti, které mám rád. Energie strachu se živý i ze strachu o druhé, neboť stále se vnímám odděleně. Pokud se strach nemá čím živit, začne pojídat sám sebe a z toho má největší strach, neboť by prasknul...znicotnil by se. Strach je bytost, co se krmí skrze pocity a myšlenky, vysílá je, jako své průzkumníky a pak se zachytí. Je jen na nás, zdali jej chceme živit, obejmout, chovat, lovit, překonat.

Medvěd je překrásné a mocné stvoření, je dlouho poklidný, rád si okusí od všeho trochu, valí se přírodou, dokud se v něm neprobudí šelma, co vyvalí i celé stromy a porazí klidně losa. Jsme-li klidní i medvěd je klidný, však kouše naše myšlenky. Jediné, co můžeme ztratit je ztratit sebe. V tom okamžiku již medvěd nepřijde. Z toho i plyne, že jediné koho se bojíme, jsme my sami. Strach stát se sebou, ale co se stane kým?

A co Darkpriest? Táže se bytost zabalená v zeleni, vypadající, jako dryáda. Řekni si sám, čím pro tebe je, neboť všichni zde víme, že sis jej vytvořil, stejně jako sebe a bojíš se přijít o své celoživotní dílo. A tak spustím sám sobě...

Byl tomu den, kdy s dívkou na kmenech, poblíž lesa objímajíce tábora, seděli jsme a tvořili témata, skrze pubertální období a časů mládí. Když přišla chvíle zalíbení, kde rdění hrál jsem v zamyšlení, pohledem nepřítomným sklouzl jsem od ní do lesní dáli a tam spatřil postavu v černém kabátu a kápi. Pohlédl jsem zpět na ni, jak kvete v ženu a já poznávám chutě muže, neboť myšlenky ty, mysl halí. Pohlédl jsem zpět a tam nikoho, jen průsvitná silueta, tak pravil jsem sám sobě, blbosti se ti zdají. Jenomže od toho dne asi 60 snů s onou postavou, po 6 let, kde mučením jsem procházel, děsy i běsy, na kolena jsem se často srážel. Některé příběhy povím Vám, ale nejprve začnu tím, kde se vzal.

Jako dítě vyrůstáš a jsi programován, chtě nechtě, bariéry své či druhých, jsou postaveny. Obrana před světem i sebou samým, EGO-bojiště drží základy. Ty můžeš bloudit nebo je brát jako s(c)hody, můžeš také zabloudit, ale i zapomenout. Mnohé, co se ti nelíbí, potlačíš. Potlačíš sám sebe. Potlačuješ tolik, že se zapomínáš pouštět. Stránku, kterou druzí nepřijímají, ty začneš též, jenomže ona žije dál, ona bují. Vždy měl jsem velkou fantazii, spousta postav, spousta bitev, ale on za všemi skryt...pak komplex přerostl v umění, ale prve bylo třeba jedno pochopení.

V prvních snech byl jsem spíše masakrován, mnohdy byl ve snech i medvěd. Často my byly ukazovány části těla, test snášení bolesti, učení v beznadějnosti. Byly to časy strachu z okolí, že nezapadám, že nejsem takovým, jaký oni chtějí. Když obavy ze školy, tak vraždil tam, když z lesa, tak tam...někdy jsem neumíral sám, ale i mí přátelé a rodina, mé citové závislosti, ale pokaždé jsem skončil sám.

Časem přišla myšlenka, že když je to sen, jsem přeci celým jeho obsahem, přišel strach ze sebe samého, ale již postavil jsem se na odpor, bojoval jsem. Zprvu to bylo spíše vtipné. Neměl jsem šanci, ale časem jsem se zlepšoval, čím více jsem se ovládal, až jednoho dne v souboji část tváře pod kápí poodhalil jsem. Byla tak známá, tak po(d)vědomá. Až když přišel poslední sen, tak pochopil jsem.

V tom snu ocitl jsem se v knihovně a prázdné škole (od té doby jsem počal čísti knihy a mnohému jsem se vzdělal a inspiroval, ale naučíš se až činem). Přede mnou v krvi ležící nevěsta, pod stolem. Místnost byla temná, ale viděl jsem v ní, jakoby za šera. Byl tam se mnou i spolužák, běžel pro profesorku, naši češtinářku. Ta byla celá vichřice, tak asi, aby to vyřešila. Postavil jsem se za jednu stěnu knih u zdi, v domnění, že se vrátí, aby si prohlédl své dílo, případně jej dokonal. Většinou z lidských těl vytvářel zvláštní obrazce, takové pekelné výjevy. Ostatně jeho sídlo bylo plné kůží a kostí, shnilého masa a nerozpadlých nehtů, vlasů - taková lidská dekorace ze snových obětí. Jenomže on se nevrátil, stál za mnou. Ve snu vyšel jsem z těla a viděl jej, jak bezdechu stojí a mé naděje vadnou. Skočil jsem do těla, prchal, co to šlo, ale v nekonečných chodbách labyrintu vlastní mysli jsem se ztratil a tak jsem se vrátil. Měl jsem toho dost, vždycky vyhraje, nemá cenu už bojovat, zlepšuji se, ne že ne, ale on prostě ví, co učiním, čte myšlenky, cestuje vnitřní tmou. Vracím se do knihovny, tam již zmasakrovaná profesorka i kamarád a on stojí a čeká. Hledím na něj, výjev rozezvučí mé zloby a on stojí klidně pln pohody. Zaútočím, bojuji, chci jej zabít - chci tu touhu po sebezničení ukojit. Sebezničení? Ze zloby stal se klid, boj meditací, vraždění odosobněním. Nechal jsem, ať koná, co umí, ale stačil jsem mu stáhnout kápi a uzřel sám sebe. Nebyl tam ten 18-ti letý hoch, ale prošedivělé já s bradkou a jizvou přes oko. Byl tak zralý, že když zřel mé pochopení, objal mě namísto bojování a už se do snu nikdy, jako trýznitel, nevrátil.

Darkpriest je jakési mnou utvořené alter-ego, ochránce, krutost spravedlnosti. Zabíjel myšlenky, co mě ničili, nikoliv mě, zabíjel bezcitné programy. Nemluvil, občas se smál, mnohem víc pak vykonal. Je ztělesněním temnoty, dříve jsem jej viděl, jako něco špatného, ale dnes vím, že energie plus nebo mínus, je stále součástí jednoho. Která strana magnetu je ta zlá a která dobrá? Pomohl mě pochopit, že nic takového není, že to je problém lidský, že vesmír a bytosti v něm jsou pouze uvědomělejší více či méně. Byl pro mě monstrem, na kterého jsem se ve snech těšil, vždy byl spolehlivý, nečinil chyb - je spíše instinktivní. Dnes je mi hlídačem, v temnotách se pohybuje rád, neboť tam není nic dané, dokud světlo nezaplane.

Mám jen jedinou obavu, že připouštím možnost, že se něco stane, tak mocného, že Darkpriest na svět povstane. Vraždí naše skutky a bere si je sebou do temnot, jenomže v této realitě, by oddělil duši od těla mnohým. Někdy se ozve, je to studený záchvěv po celém těle a já vím, že nejednám bděle. Káže vnitřní temnotou, i proto jsem si jej tak pojmenoval a v umění pod tímto pseudonymem vystupoval. Složil jsem nějaké písně na oslavu temnoty, kde mi byl průvodcem on...jsem si sám průvodcem. Je však na čase probádat i světlo.

Však teď dopřeji Vám Temno...

Temnota

Těžší část života jsem splnil...už jsem

Ale kde to jsem? Snažím se vplynout do sebe, do nitra svého, světa tichého...jakoby byl nějaký směr a s ním i cesta. Jsem tím, ale nejsem si toho vědom. Tak projdu si cestou, kdy tím jsem, neuvědomuji si to a jednám, že tím nejsem, čímž si to však uvědomím, neboť z toho vyjdu a hledám TO odděleně...existuji...jsem. Vracím se domů, kdy vím, že jsem TO a nejsem...uvědomění vede k paradoxu, pokud chci zachovat individualitu. Kdo si je vědom, že není? Znamená to, že skrze tuto iluzi si TO uvědomuje, že není? Co je tedy oním prahem nerozlišenosti?

Nedá mi to spát, vše je tak těžké, pálí mě u srdce, všichni démoni se zjevují naráz, kdo pustil je z klece? Křičí, předkládají bolestivé myšlení, skoncování, smrt, zabití, mlčet, ignorovat, smát se všem, plakat, křičet, bít, být odcizen, osamocen, spálit všechny mosty....huča, jak prdel pána temnot. Křičím, ať táhne, svítím, zářím, projasňuji až galaxii, snad to bude stačit a nepřivolá to více temna...kde je světlo, tam i temní se chtějí osvítit. Jen pojďte, jen se nakrmte, jen si mě vezměte do svého světa, ať Vás všechny poznám. Já vím, kde jsem ukotven a vím, že se vrátím a díky Vám, mnohem mocnější.

Upadám do paralýzy, mé tělo se chvěje, ale nejsem schopen se probudit. Ta bolest na hrudi jen sílí. Jaký to jed? Jaká to černá magie? Bolestí upadám do jiného stavu vědomí.

Vidím sebe, jak sedím někde v jeskyni, hluboko v poušti na trůně temnoty, a jediné, co my běželo hlavou byl vlastní křik, protože ty myšlenky strachu, tužeb a všech těch věcí mě rozčilovali....milióny rad, co jsem někde četl...prostě jsem jen křičel : drž hubu ! samé kecání a žádné konání....a v tu chvíli ticho....už nebyl ani křik, ani myšlenky...ani já.....jen nějaký obrys, co vyhasl v temnotě.

Asi jsem ty brány neměl otevírat, kdyby útočili okatě, ale oni se plíží, jen vyčkávají a znervózňují svojí přítomností. Přicházejí, stejně jako životní zkoušky, když to nejméně čekáš. A když je vidíš, že jen stojí a čekají, až zeslábneš, tak tě to samotného oslabuje. Už aby mě sežrali, neboť co zůstane, bude čisté.

Je zde strach, lenost, lhostejnost, apatie, bolest, co říká : ,,jsem ty´´, ale neví, kdo jsem já, stále jen opakuje: ,,Jsem ty´´ Jinou odpověď ta krvelačná bestie neumí, je to parazit...dost, nebudu jej živit, vidím, jak je těžký, pokusím se jej přijmout. Říkám, že to bude dobrý. Vzpírá se, Láska není jeho potrava, ale poprava. Chce, abych se klaněl, tak se pokloním s úsměvem. Vnímám, že přichází z představ o budoucnosti - očekávání. Využívá argumenty na výčitkách minulosti, ale jinak tam není. Kdo podlehne, živí ji, kdo přijme ji a ozáří, ten k Pravdě přichází. Božství, již pocítil jsem dost, přijmi tuto energii do svého chrámu a přeměň ji v radost...snad pomohu, zase ta tíha, pocit, že nemohu, kdo je to? Ach to touha, sám držím si ji a ona těžkne, stahuje mne a drží se, jak koule na noze. Stále praví : ,,jsem ty´´, ale budeš mnou, až tě oddělím? Já tě buďto pustím nebo vytáhnu, začnu však tím, že ti a tím i sobě odpustím...Naše touhy jsou nám mnohdy zátěží.

Démoni se zjevují, dlouho nebyli krmeni. Vyčkávali na onu chvíli, kdy jsem oslaben, aby se zjevili a byli mi zkouškou. Utvářím si ochranu, ale je velmi slabá, však obléká mě do zářivé zbroje a do rukou vkládá mi katanu - meč, který protne i jemnohmotný svět, meč, který i démony zahubí. Učitelé spodních světů, ti, jež nás jen tak neopustí.

Zjevuje se Frustrovaný medvěd, opět se setkávám s oním medvědem na steroidech, tentokrát má však zbroj a falus visící až na zem, ze kterého teče hnis. Prahne po krvi, prahne po vášni, prahne po boji. Tentokrát zde nemám pomocníků, tentokrát čelím démonovi sám. Jedním úderem by mě zabil, ale já se nenechám chytit. Při každém úskoku, zarazím katanu, do míst, kde nemá brnění a srdcem vyšlu, tomuto monstru, světlo. Brzy shledám, že brnění odpadá, brzy se medvěd zmenšuje, brzy je běžným zvířetem, které tak dobře znám...brzy se opět mazlíme.

První démon byl překonán, ale než nabral jsem dechu, druhý se zjevil. To Leník Kecal Automatizátor. Opojen prvotním vítězstvím vrhám se s napřaženou katanou, ale čím více toužím, tím více jsem svazován. Okolí tohoto světa mě počíná dusit. Když se chci vyprostit z těchto pout, jsem ještě více polapen a postupné vysáván. Největším vampírem jsme si sami - duševní ždímání sebou samým, přitom stačí se jen pustit. Dovolme vesmíru, aby pracoval. Držíme se vize jít výše, která nás však táhne dolů a bojíme se pustit, abychom nespadly do hlubin - propasti zatracení - jenomže, když se pustíme sami sebe, tak vyletíme, zříme naši přirozenost. Právě lpění nás táhne dolů, čím více se držíme, tím hlouběji klesáme. Kdo pustí se, poletí, vystřelen jako prakem, ještě výše. Lpění vede k nevyhnutelnému pádu. Nejlépe se však odráží ode dna, pokud není plné bahna, avšak jsou i tací, co v bahně plavou - i bahno má své dno. Nést sám sebe je však ta nejtěžší nálož, neboť největší zkouška Života je být sám (se) sebou. Můžeš se však sebe a všeho vzdát a tím paradoxně získáš vše, ale už zde není, kdo by TO získal, neboť kdo se koho vzdá? Tohle vše tě temnota naučí, tam jsi konečně (se) sebou. I náhle zřím, že u démona stojím, že pustil jsem se oněch tužeb a stínám hlavu vlastnímu lpění na výsledku. V tom z démona dvě světýlka se oddělí a u mých nohou se ve dvě děti promění. Jedno malý chlapec a druhé malá dívenka. Pokorně se skláním a beru je pod svá ochranná křídla. Jsou mojí součástí, jež polarizuje mé nitro a přitom jej zanechává tak dětsky naivní a čisté.

V září splynutí se ona polarita mění v dualitu a z onoho mezního místa rozdělení se zjevuje Ultimatorix. Je vzhledem tak vznešený a zároveň ohyzdný. Archanděl a Arciďábel v jednom. Zbroj ze zlata, pokryta dehtem, křídla andělská, ale mnohá spálená. Helmice zářící oslepujícím světlem, ale uvnitř nejhlubší temnota. Je to démon mých domněnek o pomstě, je to démon spravedlnosti. Jsem to já, kdo určuje, z jaké říše zrovna činí. Utkám se tedy s vlastním soudcem. Vlastní pohled na svět, nároky na druhé a nejen morální. To vše nyní aplikuji sám na sebe. Když snažím se jej ozářit, miska pomyslné harmonie se převažuje. Když bojuji, jen zesiluje. Údery Spravedlnosti jsou přemocné, sráží nás na kolena. Zachytávám možnost, že stačí jen zaoblit hrany, že stačí jen rozvolnit mantinely vlastních omezení. Nyní není katana nástrojem k boji, ale k osvobození. Odsekávám kousky svých požadavků na svět, až brzy spatřím harmonickou - dokonale vyváženou bytost ctící onu zlatou střední cestu.

Nořím se hlouběji, snažím se chtít, opět lpím na výsledku, zuřím, kleju...chci proniknout nejhlouběji, chci poznat hlubinu, být zatížen, snížit, co nejvíce vibraci, abych pronikl do toho světa. Démoni moji milí, zaveďte mě do Vašich domovů, do stavu Pekla. Těžké energie nás vysávají jenom, když jsme stejně laděni. Tyto bytosti se živí strachem, bolestí a nenávistí. Znát sám sebe, znamená i své temné stránky, neboť ty nás chtějí ovládat, pojídat...my zase pojídáme světlo, respektive se jim plníme. Bytosti krmíme pozorností, ale jsou zde i takové, kterých si nejsme vědomi, dokonce i bytosti z jiných světů - třeba anorganický svět se podobá vyhaslému vesmíru bez paliva - proto se živí mezi-dimenzionálně. Nebo se jedná o bytosti z oblasti nevědomí, případně bytosti přisáté v našem podvědomí. Jenomže jak se bát něčeho, co nejsem schopen poznat? Snad jen některé fragmenty sahající až do rozšířené pozornosti, ale jsou neuchopitelné a jen tím děsivé. Konečně těžknu, přikazuji Lži, aby svedla je na má bedra, že ponesu, co unesu...začínám se nenávidět, již nastává ta správná hlubina

Nyní dalšího démona potkat, na své cestě do hlubin temnoty, mám. Depresátor již čeká a jistě je velmi dobře připraven. Vypadá, jako mozkomor. Než stačím učinit první krok k vzájemné konfrontaci, zasáhne mě další silná rána do srdce. Bolest je nesnesitelná, mám dojem, že se srdce rozletí. Cítím, jak se mé tělo v paralýze neustále třese, slyším, jak sténá bolestí, sýpe a vzdychá. To slova mají tuto moc. Ta slova jsou, jako zaklínadla a onen démon, mě jimi krmí. Nemusím je poslouchat, nemusím jim věnovat pozornost, ale jsou tak pravdivá a tím bolestivá. Hovoří ke mně skrze mé nedostatky, hovoří, aby ukázal, jak málo se miluji, jak málo sebe přijímám, takový, jaký jsem. Podléhám vlastnímu svědomí a sebevědomí, hroutím se hlouběji do sebe a prosím o pomoc. Uznávám prohru nad sebou samým. Jak však překonat tato slova, jak zvládnout tyto mocné argumenty - tato zaklínadla. Mám pocit, že mě celého stráví a já se vzdávám. Když v tom zahřmí a v hlubinách temnoty se zjeví Uncle Jája. Nevím, jak bych měl tuto svou část definovat, než jakousi podstatu smíška a radosti. Ale objevil se právě v čas a začal se smát. Depresátor ve svých zaklínadlech neochvějně pokračoval, ale smích Uncle Jáji sílil, tolik, že i já jsem se brzy musel začít smát. Brzy jsem se každému slovu tak vysmál, až jsem se osvobodil ze spárů. Přistoupil jsem k démonovi a sundal jeho šat. Nebyl to jen šat, ale celý závoj pomíjivosti, celá kulisa a za ní se rozzářil svět. Jak blahodárný je smích, jak životu prospívající, jak srdce léčící.

Dnes je módou myšlení na pozitivno, krásno atd. Je to nepřijetí Boha v jeho kompletnosti, on je Láska i Nenávist, je přece vším. Hutnější energie je více zaměřena jedním směrem, jemnější spíše všesměrná. Energie se neztrácí, ale mění, jsme-li vysilováni, tak se potenciál kupí - těžkne, ale přeladěním, lze využít tento rezervoár k vyzáření. Těžké vibrace spousty energie přemění na formu a její udržování (spoutání pohybu protipohybem) a zbylá se uchovává, jako potenciál - paměť. Božství jen dává...nebere. Má-li někdo pocit v opak, tak nezří za, neboť získal zkušenost ztráty. Lpěl, ač není na čem...

Plují na blažených vlnách světla a na horizontu spatřuji dalšího démona. To Debil Namyšlený. Kdo by to byl řekl, že ti nejtemnější se derou přímo před Vás a vydávají se za světlo. Ano, vnímám jej, onu jeho jasnost zření, jak všemu rozumí a tónem hodnému zalíbení si omotává mé ego kolem prstu. Živná jeho půda, mé nezpracované komplexy, ze kterých činí opak. Hovoří ke mně, jako k vyvolenému, lichotí mi, prohlašuje mě dokonalým. Jsem prý další mesiáš, co spasit má svět a vyjevuje mi vize tak jasné, že je snadné nechat se jimi polapit. Ale mé srdce opět bije bez bolesti a cítí, že tomu tak není. Přistoupím tedy k němu a nasadím mu brýle, které rozostří jeho jasnost zření a přiložím si jej k hrudi. Nechť veškeré mé zření, nejprve přes srdce projde. Není třeba se onoho daru jasnosti zbavovat, ale nenechat se darem ovládat, pouze jej správně užívat. Démon mizí a já ocitám se na prahu temnoty mně známé.

Vlastní temnotu prostupuji, ale co je hlouběji, je zde kolektivní temno a co fenomén Temnoty jako takový? Nejjasnější světlo svítí v temnotě, ano svítím si na cestu sebou, jsem zde okem Zdroje. Světlo vychází zevnitř, někdy je však potřeba projít temnotou, aby ses očistil a bylo i co čistit. Někdy nejsme připraveni vidět světlo, tak chodíme do stínu, abychom dali ,,oku´´ odpočinout. Někdy je třeba se zatížit, aby skrze nás bylo prožíváno zatížení. My jsme zde pro zkušenost, jinak jsme mohli zůstat Zdrojem a neoddělovat se.

Chtěl bych snad dojít konce? Já bych raději došel nekonečna a mám-li být poslední, kdo prozře, tak ať...se mnou už půjde jenom Ďábel, strážce prahu, nejoblíbenější anděl boží - Bůh ví, jakým úkolem jej pověřil - věčností kruhu. Tak pokračuji na hranici sebe samého, sobě známého. Kdo jiný než můj ochránce zde stojí - Darkpriest. Chrání mě před bytostmi z dolních světů a též, abych do oněch světů nezabloudil. Žádám jej, zdali by mi mohl býti průvodcem, že hlouběji bych rád proniknul, abych poznal, kam až to vše sahá. On však zastoupí mi cestu, ochoten boje. Svého poslání se nevzdá. Tak tedy prosím, utkáme se v boji, který spíše připomíná boje z oněch asijských filmů. Dnes již mnohem zralejší, však stále jeho kvalit nedosahuji, on přece je mnou a ví, co já učiním, čte mé myšlenky. Netuším, jak jej překonat. Jak vyzrát sám nad sebou? Každý démon mě učil stále to samé, odevzdat se sobě a tomu, co mě přesahuje. Tak učiním opět rozhodnutí a nechám své srdce probodnout a ve chvíli, kdy je tak učiněno, zachytím možnost. Změnit fázi. V ten okamžik v pokleku Darkpriest a já probodávám jeho srdce katanou. Neumírá, nemá srdce, ale tím, že jsem jej symbolicky překonal, uzná, že jsem připraven přejít práh a být mi průvodcem. Pokud nemáme zpracovanou vlastní temnotu, tak nás skutečné hlubiny semelou a ti, co se vrátí, již nejsou těmi, co byli a zůstanou uvězněni mezi světy.

Nořím se hlouběji, ale tyhle pocity neznám, jsou těžké, ale nebolí, nejsem schopen je přijímat, ladit se na ně...jako bych neměl vyvinutý přijímač. Neumím to popsat, ale brzy je zde ticho, naprosté ticho...jakoby věčný tichý spánek...klid...mír...prázdno. Mé srdce mě prozradilo, nepatřím do tohoto světa. Když tedy rozhodnut, že tento svět opustím, z ticha a s huronským smíchem zvedne se mračno popela a v něm stojí samotný strážce prahu - pán pekel. Však učiní jednu velkou chybu, zřejmě zaslepen svou mocí, ale spíše při své skryté dobrotě, mi dal šanci. Jak konal své grandiózní ántré, byla zde chvíle nepozornosti a já si vzpomněl na starou kabalu, kde osedláním si ďábla se dostaneš nejblíže k bohu. Tak učinil jsem tak a katanu zarazil do jeho šíje, abych se na neposedném pánu pekel projel, jako na býkovi. Nic si nenalhávejme, moc se mu to nelíbilo a proměnil se v obrovitého černého draka. Či snad byl vždy drakem a vzal na sebe tuto podobu? Vize ovládání této neskutečné a starodávné energie došla svého konce, kdy jsme oba vzpláli a rozpadli se v očistném ohni na popel a smísili se v jedno. Z popela paprsek, následně plamínek a já povstal, jako Fénix z popela. Tělo přestalo se třást, paralýza odeznívala, dech se zvolnil a prohloubil. Již vracel jsem se zpět do těla, když zjevil se opět ďábel, že zpět mě již nepustí a já pouze rozpřáhl svá křídla a zůstal v úžasu, že ďábel se bojí plamenů Fénixe.

Probuzený chodí kolem světla i temnoty bez povšimnutí s přijetím obojího, jako jednoho. Neboť je bdělý, ale kdo bdělý není, ten je pak překvapen, právě protože si nevšímá. Kráčí pak životem nešťastný, zakopává o štěstí, namísto, aby jej zvedl a podíval se, spatřiv sám sebe. Některá ta trápení pak stojí za to vědění, leč není trestu, ale požehnání. Avšak právě strasti ti otevřou oči. Existuje bolest, jen pokud v ní věříme, drží nás v těle, měli bychom ji děkovat, neboť jinak bychom školu života hned opustili. Ano, ztotožňuje nás s tělem, směruje pozornost úzkou výsečí bytí, ale i tělo je božím výtvorem i tělo je Bůh - neodmítejme tento jeho aspekt. V hrubém je to vše skryté, stačí to jen opracovat, povznést to jemností. Nenávist sytíš nenávistí a hrubne, láskou ji zjemníš a poznáš, že jedním jsou. Něco škrábe, jiné hladí - jde jen o intenzitu a kvalitu. Pak doznáš, že i ty jsi spolutvůrcem a tak vkládáš do výtvoru kus ,,sebe´´ , pocity, myšlenky, vize a to působí i na podobně laděné. Jsi mezi tím vším, děkuj za existenci...

Temnota přichází v kápi, zahalena tajemstvím, kdo však spatří obličej její, již nebude potřebovat ničí pomoci, neboť každý pod kápí nalezne sebe. A když tě temnota polapí, že i světýlko zhasne, neboť ne všechny démony dokážeš nakrmit světlem. Zvoláš, že raději zemřeš, abys žil...zmizíš...tu všude světlo a temnota mizí bez boje...

Smrt, přichází jen k těm, co nežijí...jsem ŽIVOT

Cesta Archiváře

Cestování začalo nejprve vyčištěním bio-pole a i místa, teleportace vědomí a zhmotnění skrze krystal, kdy jsem se jako rozvinuté spektrum světla znovu sjednotil v bílý paprsek a skrze mřížku znásobil a rozložil na jiném místě (dálkově vyladěné myslí na mou frekvenci) - cestování však probíhalo pouze rychlostí světla.

Na co nejsi vědomě připraven, zapomeneš (uložíš na vhodnou chvíli). Někdy jsou však sny takový trenažer, vypouštěč nevypuštěného. Zde si však více nepamatuji. Chodíme, ladíme se na světy, ve kterých jsme schopni vibrovat, ale naše ustálení je jinde a tam se vracíme, bohužel i naše vědomí nezůstane rozšířené a mnohdy si nic nepamatujeme, jen občasný přebytek. Ale ve chvíli navození určité frekvence se nám vše opět vybaví, celé sny se poskládají, jako skládačka, najednou máte celé město, krajiny, světy...znáte všechny příběhy. Uvědomuji si sám sebe ve snu skrze jiné snové postavy, neboť jsem snem. Přesto se bráníme přijetí sebe samých a postavy vnímáme, jako oddělené. Jenomže Všechno je sen, protože spíme.

Často se mi stává, že prožívám sen ve snu, mnohdy jsem jiná postava v jiném těle s jinými přáteli, někdy v neznámém světě, jen podobajícímu se našemu. Mám dojem, že se ladím na podobně laděnou bytost, trochu připouštím možnost, že si prohodíme těla. Když si začnu uvědomovat, že něco není v pořádku, tak přátelé té bytosti se začnou měnit na nějaké postavy z mého života, kterým podvědomě přisuzuji podobnost. Je však zvláštní, že znám příběhy, celou roli té bytosti. Rodinu beru za vlastní. Jsem to já...jen nepatrná chybka a bod spojení se zhroutí do svého běžného ustálení. S tím ustálením je to zvláštní, čím nižší vibrace, tím snadněji se ustaluje, čím vyšší, tím častěji se pohybuje/posunuje.

Což mě přivádí k dejavu. Máte vizi, probudíte se a časem ji zapomenete. Z budoucnosti se stane minulost, ale jednoho dne se vize naplňuje a vy zažíváte přítomnost. Někdy již vím, co bude následovat a snažím se změnit chod dění, mnohdy se však nestačím rozpomenout. Udivuje mě ta přítomnost vize, vzpomínky a zažívaného v jednom...jako bych třikrát vstoupil do téže řeky, ale nevstoupím ani jednou...už v ní jsem. Stále spím...

Sen, kdy vstupuji do svatého chrámu, svého těla, přes páteř, slyším hlasy a vnímám bytosti, jak mě radí, jak a na co se zaměřit, je to velmi důležitá činnost, mám pocit ohromného tepla po celém těle, jakoby pulzace, až žhnoucí, vnímám se velmi široce. Procitnu a zase usnu a zdá se mi, že žiji šťastný život a jsem u nějaké ženy, snad kamarádky a její mladší 16-17 leté sestry, které jsem se moc líbil a dávala to dost najevo - dokonce i tancem - pohybem těla. Byl jsem uchvácen její krásou i nevinností, měl jsem však morální blok jít dál. Rozebíral jsem to s přáteli a cítil jsem se blaženě, když v tom mě z nich popadl a hodil se mnou o stůl, ze žárlivosti na mé štěstí. Chtěl vyzkoušet, zdali to myslím vážně a postavil se mezi ní a mne, jako překážka. Pádem jsem si zlomil páteř a on mi ještě zohyzdil chodidla (mé uzemnění). Při pádu jsem vystoupil z těla. Poté se ode mě odvrátí i s ženou a dítětem (toť onen blok, vždyť mám v tomto světě rodinu), že mám jinou a berou sebou i psa, mého milovaného vořecha. Naříkám a pláči, že jsem sám a nemohoucí, ale ujme se mě ona mladá andělská bytost. Nikomu nic nevyčítám, ale odpouštím, čím více jsem očištěn, tím více se jí blížím, více a více splýváme. Jsem to já, kdo si zlomil páteř, abych mohl býti více se sebou a neutíkat do vnějšího světa. Pocit zrady, smutku, bolesti, nemohoucnosti i odpuštění byl tak silný, ale cítil jsem jej a chápal, jako nutný prožitek k očištění a posunutí se někam - začal jsem děkovat a posouvat se do jiných krajů...jsem i ta andělská bytost.

V okamžiku tohoto uvědomění se ocitám v krajině slunce a lesů, skla a potůčků, barvy...příroda je zde oltářem. V okolí průzračná voda a uprostřed válec, kde sedí probuzený - buddha. Sedíme v kruhu, v určité vzdálenosti, jak jsme schopni a posloucháme moudra, přímo je cítíme - zakoušíme - poznáváme. Dalšího dne se rozhodnu jít blíž, cítím, že se v jeho přítomnosti udržím, nechci poslouchat rozumem, ale vnímat srdcem - přímo. Zastavím se v určité vzdálenosti, kde se cítím. Jsou bytosti, co přestřelí a v blízkosti se neudrží, tak jsou vráceny na své místo. Pomáhá zde takový hromotluk, co ty plné chtíče velmi rychle usadí. Je zde též, jako ochránce. Ke každé bytosti promlouvá, jakoby zároveň. Probuzený se mi zjevuje, jako černoch v bílé róbě s nádhernýma očima (štíhlý etiopan). V pozadí je jeho měnící se obraz ,,před a nyní´´ a přímo u něj skotačí malé děti ve vodě - zřejmě díky své čistotě. Blízko byly ještě bytosti téměř probuzené, pár jogínů, pár mystiků. Pamatuji si, že zmiňoval, že jsme, jako elektřina a cítil jsem, že je to úroveň učení. Ač jsem zatoužil jít ještě blíže, intuitivně jsem cítil, že nejsem připraven přijmout plnou přítomnost - stát se jí. Vnímal jsem jakoby elektrický odpor. Jeho oči byly velmi mocné, načítal. Ta atmosféra, však slov nepotřebuje, naopak...hluboko uvnitř je to vše uloženo a vyjeví se až ve správný čas.

..............................................................................

Archiváři ! Hromový hlas probudí mne z dlouhé snové cesty. Kolem sedí družina. Heleme ho, na jméno neslyší, ale na své povolání mezi světy ano? Archivář, kdo je to? Život mezi životy je krásné bezčasí na studium životů v těle a mimo obleky a role. Existuje knihovna, jakýsi nekonečný záznam zkušeností. Tam u Vás mu říkají informační pole, někde Akáša, jinde vzpomínky absolutna...Jsou to knihy, kde při otevření přímo zakoušíš...nejen jednu možnost, ale mnohé. Takové to, co by, kdyby. Prostě prožíváš zkušenost ze všech různých úhlů, aby ses poučil, případně se inspiroval k vyzkoušení do další semi-inkarnace. No a ty jsi Archivář, takový všeználek, co se vyzná ve všech tématech, spojitostech, v síti propojení, alespoň okrajově a pomáháš zmateným duším, co ještě neprošli procesem léčení, či nejsou schopny správně ,,číst´´ v životě, najít, co je pro ně nejlepší.

Je třeba silné empatie, abys mohl doporučit správně, a musíš umět i dobře hledat, mít čistou mysl. Vzdělanost a vědomost je tvá posedlost, jsi pro tu hru, jak dělaný. Když ještě přihlédneme k tomu syndromu náčelníka a učitele...není lepšího archiváře. Proč jsem se tedy vracel do těla? Vesmír generuje nové a nové možnosti a je třeba je zakusit, ty ses dobrovolně rozhodl, respektive si cítil, že možnosti si tě vybraly, abys je poznal a mohl nadále být nápomocen. A co ten náčelník? To je jednoduché...na zemi vedeš hlavou, mezi světy srdcem...někdy to střídáš. Lidé potřebují náčelníka, jako inspiraci. Máš však často tendence k mocnářství, obdivu a manipulacím. Vlastně si sám tuto zkoušku navrhuješ, abys prozřel a vedl srdcem. Kdo vede srdcem, dovede druhé k srdci a k tomu, že mohou jít sami. Jako žena si vedeš mnohdy líp. Docela se těšíme, kam nás příště zavedeš. Budiž nám ty ukazatelem...praští mě mezi lopatky a...

Ležím jakoby v pyramidě z období sumerů (šumberů) a vedle mě překrásná dívka, jakoby ze sna snů. Hned jsme se poznali, bylo zajímavé, že naši minulost ovlivňuje naše budoucnost. Měl jsem pocit, že se mám rozhodnout mezí jí a rozkoší, náhle zde byla druhá překrásná dívka, obě spící. Hlas říkal : ,,raději navždy bez doteku, ale s věčnou láskou k tobě, než zradit to krásné v nás, pro kousek vášně´´. Vášeň však uvnitř žhnula, když jsem její překrásné tělo nesl do postele a nechal ji ulehnout, když druhá mě lákala, šeptala skrze snění. Rozkoš by je probudila, ale jejich spánek byl zárukou věčné lásky k nim v mém srdci. Toužil jsem po obou i po rozkoši i po věčné lásce. Ale jedna byla věčnost a druhá pomíjivost. Pomíjivost je krásná, neustále se mění, je věčná ve své změně. Druhý hlas volal: ,,užívej si, probuď je vášní, vždyť jen probuzení jsou šťastní´´

Co to bylo? To jedna naše společná chvíle za přítomnosti vzpomínky tobě minulé. Tehdy jsi byl milencem jedné z nás. Ta druhá bytost s námi ještě není, zůstala s jinou skupinou, stále se učí rozkoši. Takže jsem se rozhodnul pro rozkoš? Rozhodnul ses nás probudit, abychom byli bdělí. Miloval jsi nás natolik, že jsi byl ochoten nás osvobodit z věčnosti a tím nás i ztratit. Pochopil jsi, že Láska nikdy nevyhasne, je to věčný stav...věčný oheň transformace.

Jsi válečník, vášnivec už mnohé životy, rád soutěžíš s vesmírem, ač není, kdo by vyhrál. Pomiloval jsi nás obě a z naší vášně zrodila se touha, touha, která tě i dnes lapá. Hluboko v tobě roste tvá ženskost - je divoká, ale andělská uvnitř. Tak, jako Luna září, když ji osvítí slunce, tak i žena rozkvétá, když ji rozvine muž...láskou. Ženský princip je v tobě nespokojen s tím, co je a bude spokojen až s tím, co není - ona je evoluce - tvořivý aspekt, ale tvoří skrze muže. Ona je nerozlišenost, neprojevenost, klid, potenciál...vědomí neprojeveného však vytváří tlak na projevení se...Ty jsi rozlišenost, projevenost, pohyb, kinetická energie.

Nerozumím. Jak bys mohl? Ona tě jen žádá, abys opět projevil lásku namísto vášně. Vytváří na tebe tlak, kdo myslíš, že otevřel ty klece, kdo myslíš, že posílá ty démony, kdo poslal Darkpriesta, aby z tebe udělal muže. Ženství má zvláštní způsob, jak si vyzkoušet, že je milováno, přijímáno, vnímáno. Muž by měl proto chodit před ženou, neboť je přímý, žena často jedná oklikou, tak aby nenarazila. Mám ještě otázku, jak vy vnímáte onu chvíli v pyramidě? No, jsme spokojeni...spojili jsme se ve věčnosti, tím, že jsme si sobě v paměti a tím jsme si součástí.

Naše stíny nás předcházejí, ale mnohdy po nás i zůstanou, avšak co si zažil, není tak důležité, jako to, co žiješ.

Svět Žalářníka

Zkus oči přivřít a vše, cos naučil se, zapomenout...co zříš? Vidím... Pravím vše ! Slova i jejich význam byl ti v-učen...zapomeň ! Co zříš? Už jen slyším, jak hovoří, abych se ten stav pokoušel udržet co nejdéle, ale brzy i ona doporučení se rozplývají...zapomínám. Ticho a klid, jsem pasivní pozorovatel...neuvažuji o tom, žiji to. Pak opět padnu do svého běžného ustálení a brány idejí se protrhnou...nyní jsem pozorovatelem aktivním.

Ocitám se na místě, kde je takové skladiště, místo plné regálů a složek. Místy pořádek, místy nepořádek, dohlédnu jen tam, kam dosvítím svým vědomím, jinak je zde tma. Sáhnu po jedné, zde psáno : ,,jezení lžící´´. Pročítám si pár řádků jen tak letmo, je zde všechno, popsaný každý vykonaný pohyb, myšlenka, zvyk - celá automatizace, která již není vědomě činěna. Napodmíněnost, která jedná přesně podle vyšlapané a nejčastěji užívané cestičky, které se přizpůsobila i neuronová síť a svalstvo. Je jako pud, prověřený léty a téměř bezchybný, respektive bezchybný i v chybování, pokud je automat špatně napsán - zažit. V přírodě je chybování brzy ,,potrestáno´´. Je však třeba chybovat, aby se našly nové cesty. Přepsání je složité a jeho aplikace v hrubohmotě ještě složitější. Jeví se mi, že smazání je někdy méně pracné a následné znovu sepsání programu i podprogramů, ač jsou bezcitné, než postupné opravy.

Když se pokusím více rozzářit, či zúžit výseč, aby bylo světlo ostřejší a dosvítilo dál, čímž ztrácím povědomí o okolí/souvislostech, tak stojím v němém úžasu, je zde vše a velká témata, mají velké složky, jsou to celá města, mrakodrapy. Jedny mrakodrapy jsou opečovávané, jiné chátrají. Vše, naprosto vše, co smyslově i mimosmyslově vnímáme je zde zaznamenáno...je zde celé město snů, město touhy, město ,,zapomenutých´´ nápadů - tedy myšlenek, co prošly pozorností, ale zůstaly nerozvinuty, však semínko zasely...je to neskutečná banka informací. Každá buňka našeho těla je v sobě má. Jsou zde celé instituce, banky indoktrinovaných přesvědčení, hluboce zakódovaných, až v nejhlubších trezorech - dědící se po generace. V těchto místech jsou jakési kraje podvědomí, napojené na kolektivní vědomí. Uvažuji, co by se stalo, kdybych tohle vše spálil, jak by se to projevilo? Byl bych vůbec schopen existence - není právě toto podmínění to, co nás formuje? In-formuje?

Vidím zde dům, palác ,,Náčelníka´´. Rozhoduji se vejít. Na prahu jsem zastaven, nemohu dál, sám se sobě vzpírám. Vlastní stín mě sevřel v objetí. Zjevuje mi vše, co mě zraňuje, skutky, pochybení, mnohá rozhodnutí, pod rouškou dobrého úmyslu...vědomé lhaní. Vytváří kolem mne takovou atmosféru, že místní stráž/dohlížitelé kodexu, přichází, aby mě zatkli. Jsou to naše soudy, často i my odsoudíme nějaký čin, mnohdy i myšlenku, co nám naskočí do pozornosti a uvrhneme ji do žaláře. Náš stín je utvářen právě z těchto potlačených myšlenek a pocitů. Mnohdy natolik, že zakrní v podobě malého dítěte, jelikož mu nedovolíme růst s námi, nepřijímáme jej, jako svou součást. Je to naše divoká nespoutanost - spontánnost. Jenomže teď mě stín uhranul a vlastní systém odsuzování a odmítání je mi přítěží. Jsem zajat, některá naše přesvědčení jsou natolik silná, že jim oslabená vůle podlehne a já podléhám. Jsem odveden do žaláře.

Zvláštní, žalář se nachází v zemi stínu, jakoby v ústí do vlastní temnoty. Nazval bych to Necropolis, kolem je bezedná propast a do sídla vede jen jediná cesta přes most. V žaláři je těžce, je zde málo světla, pár loučí - jakoby symbolika, která zde udržuje uvězněné v naději. Sedím v cele obalen svým stínem, nejsem schopen to zde ozářit, je třeba nejprve se stínem splynout. Ukaž se! Zjeví se nádherná sukuba, je nahá, ale přesto z ní sálá oheň, kůži má popelavou, křídla mírně ohořelá, ocas, kterým si mě obtáčí a tělem se lísá. Jazykem olizuje mou líc a vrní : ,,jsem tvvvvá´´. Pohled roztoužené samice, možností ukojení jí, je více. Když odmítnu, zesílí. Když přijmu ji, zešílím. Je těžké se soustředit, neustále mě ovíjí, dotírá, vtírá se...když pohlédnu do jiné klece, zde sedí myšlenka vraždy, tím, že jí věnuji pozornost, okamžitě přeskočí do naší klece. Z klece do klece cestování možné je, jakoby to určovala určitá vibrace místnosti, mimo celu, není schopná se udržet. Démonka myšlenku zachytí, nejprve je plná hněvu, bouří, že ji snad chci zabít...pak vytáhne bič a spráská mě, že to spíše ona zavraždí mě. Když jsem zbit, tak využije mé oslabenosti, mučí mě a zároveň se mnou obcuje. Mění se ve všechny různé tvory, dělá všelijaké nechutnosti...nemohu. Potlačená bolest leze na povrch, pláču a ona ještě přidává, přesouvá mnohé myšlenky do naší cely a nutí mě konat. Když nečiním, co chce, tak činí ona...je to mnohem otřesnější...čím více to odmítám, tím více to roste. Jde kolem stráž, žádám ji, prosím, aby mě propustila, že je to nedorozumění, že to ona je ošálila, ať nechají si ji. Stráž mi nevěří, ještě aby, kdo odsuzuje, nevěří. Prý přivede žalářníka, ten si rád povídá a rád se stará. Mezitím je sukuba v plamenech a celého mě spaluje, zvláštní je, že oheň jde zevnitř - je to bolest. ,,Co ode mě chceš?´´ křičím v agónii. Žár pohasne a uvnitř nastane pravý opak, naprostý chlad a ona jen smutně zavzlyká : ,,bezpodmínečnou lásku, přijetí´´. Pokusím se ji obejmout, ale čím jsem ji blíže, tím více mě svírá a drtí. Vnímám to, cítím, že vše je třeba přijímat bez soudu. Poznávám, že to není má bolest, ale její...celou tu dobu to musela snášet...miluji ji a objímám, když znovu, jako štír udeří a svým bodcem mé srdce probodne. Nepodléhám a bolest přijímám za svou vlastní možnost očištění a nadále pokračuji ve splynutí se sukubou. Spojujeme se na všech úrovních. Cítím i její jemnost, neboť i tu jsem potlačoval. Děkuji jí, že je...jedním jsme.

Přichází žalářník, je zvláštní, nemá tvář, ale místo ní zrcadlo. Co žádá si odsouzený? Propuštění. Na čí rozkaz? Na můj, já jsem architekt tohoto světa. Jsi-li architekt, tak si jistě dveře otevřeš. Nemám klíč. Klíč má jen ,,já´´, žalářník. To já tě stvořil ! Kdo koho stvořil? Kdo se ptá? ,,Já´´ se ptá. Dej mi ten klíč, jinak skončíme oba, na tohle nemám čas. Klíčem je ,,já´´. Tak otevři, jsi-li ,,já´´. ,,Já´´ jsem žalářník, kdo jsi ty? Už jsem ti to říkal, ,,já´´ jsem architekt. (znovu se opakuje kolečko). Hledím na sebe v zrcadle, hledím na sebe...,,já´´...už mi to dochází ,,já´´ je žalářník. Uvědomění, že sám sebe vězním, otevře celu a žalářník pokračuje v obchůzce. Ten žalář, to je celé můj stín, můj hrad nepřijatého. Musím se osvobodit. Chodím od cely k cele a otevírám dveře. Čím více osvobozuji, tím více zářím a v mém okolí jsou prozářeni i vězni. Stráže si nás nevšímají, vidí jen stíny. Hrad je téměř vyprázdněný. Potlačené je osvobozeno, něco splývá, něco se rozplývá ve světle a jiné odcházejí do propasti temnoty - do nevědomí. U mostu čekají mí transformovaní démoni i s Darkpriestem - Sukuba promluví, abych Darkpriesta ustanovil novým žalářníkem, protože on sem nikoho nevpustí. Jsem to já, kdo otevírá klece tím, že otevírá srdce.

Už jen přejít most, ale ten se náhle zhroutí a stojím tváří v tvář sobě...žalářníkovi.

Kdo se opovažuje opustit sebe? Můžeš splynout též. Já nemohu splynout, já jsem tu, abych odděloval! V tom případě nejsi já, neboť já spojuji. Spojuješ, co si skrze ,,já´´ oddělil skrze ,,já´´? Situace se mění, prostředí se nafukuje, stává se z něj zvláštní bitevní pole. EGO-pole, kde na jedné straně ,,já´´, na druhé ,,já´´ - všude ,,já´´. Proč chceš bojovat? Já s tebou bojovat nebudu. Kdo s kým bojovat nebude? Já nechci zemřít. Jen ego má strach zemřít. Jak si jsi tak jist, že jsem ego, co když ty jsi ego? Jen Ego pozná Ego. Tak jsi ego. Já jsem duše. Jaký je v tom rozdíl? Duše má ego-roli, ale ego duši nemá. Nesmysl, já mám duši. Kdo má duši? Proč hledáme rozkol namísto pochopení? Přijímám tě. Ne, ty mě přijímáš, aby ses mě mohl zbavit. Po tom netoužím, to je touha ega zbavit se ega - v bludném kruhu pozornosti, pak jen roste a bobtná. Mám tě rád, potřebuji tě, abych přežil, ale někdy se chováš, jako symbolický parazit. Již znám stav bez tebe, je to přítomnost, kdy jsi vším i ničím, ale není zde nikdo, kdo by to žil a díky tobě, lze toto prožívat odděleně. Vlastně mám dojem, že jsi mnohem více přesahující, než jsem si původně myslel. Když pozoruji, jak jednáš, zjišťuji, že u všech bytostí jednáš stejně...co bytosti odlišuje je duše. Ach, z jiného úhlu je právě ego tím, co všechny sjednocuje. Takže největším super-egem je samo Božství. Dřív jsem žil v domnění, že jsi, jako dítě, o které je třeba se starat a nedovolit, aby ti přerostlo přes hlavu. Teď ale vidím tu plochu, jakoby existovala úroveň bytí, kde je nutné přejít přes rovinu ega, kterou se lapíme do sítě a kdo ji protrhne, nese si ji sebou...obalí se jástvím a když je pěstováno až moc, tak proroste do hloubky.

Též jsem se domníval, že s tebou přichází i strach, neboť se bojíš znicotnění. Strach s tebou přichází, je ti doplňkem, ale není ti úplně totožný. Strach se bojí, že zůstane sám, ty ne. Již nebojím se sebe, neboť jen zbabělec utíká a právě nejvíce sám před sebou. Vydal jsem se cestou sebepoznání, věřím, že když se najdu, naleznu vše. Ego jen pomáhá k rozlišení sebe sama, tím, že odděluje od druhých a zdánlivě i od Zdroje, abychom mohly hrát svou roli, se kterou přicházíme. Je to ten největší dar, protože vše je možné a my jsme schopni si to vybírat a prožívat.

Božství samo v sobě žije, pasivně přihlížející ve sjednocení a aktivně konající v oddělení. Není třeba se ega zbavit, spíše se nenechat zadusit - propadnout egoismu, ale i to je projevená možnost. Já tě přijímám, neboť dokud nepřijmu sebe, nepřijmu druhé. A protože toužím po-moci, nemám moc sám nad sebou. Ale nehodlám tě ovládat, kdybych se ovládal, kdo by koho ovládal a kdo by tohle hodnotil? Již není třeba žaláře, ni žalářníka...můžeš být, čím chceš, přece si to ty, kdo mě vedl do paláce náčelníka.

Egoista má strach, káže vodu a pije víno, soudí druhé dříve, nežli nahlédne sám na sebe,, ten kdo hledá spor namísto sjednocení, ten, co říká ne, namísto přijetí, ten kdo vnucuje svou ,,pravdu´´, kdo omezuje, namísto, aby osvobozoval, kdo je závislý na své roli - ten kdo tohle a i víc na druhých vidí. Chyby či problémy hledá nebo vidí jen ten, kdo je sám plodí a proto sleduj neduhy svého otce, jsi-li muž a své matky jsi-li žena, neboť nalezneš v nich, co na sobě vidět nechceš. Pohleď na své přátele a uč se od ,,nepřátel. Přijmeš-li to a překonáš, budeš jistě svatý. Staneš se. Tomuto ,,já´´ věří

Bojíš se, že by mohlo dojít k znicotnění? Nelze, aby k němu došlo, zůstane po tobě informace, ta je věčná. Snad jen, pokud bys nikdy neexistovalo...možná proto si nám bylo darováno. Prám se, jaká by byla svobodná vůle bez ega? Díky tobě a tvé oddělenosti, ti můžeme děkovat, že žijeme v nevědomosti. Je-li něco, co nejvíce vysiluje, pak je to ,,já´´ , ano, ale já děkuji, že jsem.

Nejde o to, co říkám, ale co vyzařuji. Ego - pole mizí v neurčitu, vlastně se přeměňuje a opět stojím před palácem ,,náčelníka´´. Uvnitř jsou sochy a výjevy životů vůdce, na které jsem hrdý, snad i pyšný a já je neodmítám, jsou zde i skromnější ocenění, která jsem si sám vystavil. Jsou to symbolická znázornění, někdy symbol náčelníka, co pokorně slouží, jindy tyrana, co si podrobuje masy. Je zde i místnost, zatím prázdná, kde je nad vchodem napsáno : ,,cesta náčelníka srdce, jenž vede nezištně, k sobě samým´´ Zvláštní, cítím, že je to velmi tajemná role. Nejde zde o přímé vedení, nikoliv, ale o zanechání prožitků a poznání na místech, kterými může někdo hledající projít a když je připraven, tak se mu to vyjeví, jako vize, kterou bude brát za svou vlastní a tím si bude věřit. Každý sám sobě mistrem. Stojím v místnosti prázdné, ale nejsem zde sám, je zde můj stín a tak spolu tancujeme, dokud se neprobudím...

Pasák Vede Ovce

Jsem probuzen, na chvíli jsem uvízl v sobě. Když procitám, všichni se v družině smějí. Táži se čemu, že se též rád směji. ,,Ale máme tu jeden kámen, a je na něm cosi vytesáno tvou rukou.´´

Na Kameni psáno : znovu navrací se onen tíživý cyklus do mé pozornosti. Mohlo by se konečně znovu tvořit a snad už i spolu-tvořit, však oni jen přikyvují, ale žádného činu. Trpělivost znovu nestálá a zbývá opět pocit samoty na této cestě, smutné, jen zřídka radostné. Raději kvést v alejích než sám uprostřed polí vyprahlosti. Času nemá ten, co sobě se nevěnuje a ten, který druhým by se dal, brzy se rozdá. Oni svou cestu mají, ač nespokojení, já svou a taky tak, vše v hlavě a v touhách po sdílení společného, ale dokud v oné samotě radost nenaleznu, jsem stejný, neb sebe rád málo mám a nedojdu-li opaku a krásy svobody, namísto upínání, žel nedojdu těch úsměvů pocestných. Dnes bořím si sen, kde i oni jsou zahrnuti a nechám jej osudu, ať raduji se z něj, co připravili mi a když se jediná bytost bude chtít přidat, že podobnou cestou nyní kráčí, já rád budu jí společníkem. Nač rmoutit se nad neštěstím jejich, když činí mě to stejným, nač litovat, smát se jim, poukazovat, nabádat či kázat, když přijali utrpení, jako učení...nač, když to vše jen v hlavě mé a v jejich třeba ne. Hlavní je, že jsem a bytí nepomine. Od té doby, kdy sním o světské slávě, jsem smutný a bez dětské radosti. Započaté starosti a v hlavě marnosti. Dříve stačilo se pouze smát...ano i já uvěřil v onu dospělost a společenský kodex a přitom všem zapomenul, kdo jsem - co jsem...jsem. Kéž bychom k ničemu nedospěly, neboť dospívat je stejné, jako se omezovat, jelikož přijde závěr úhlu pohledu. Raději se všemu smát, než nad osudem naříkat.

No a tomu se tedy smějeme, než abychom naříkali. Víš, úděly druhých jsou i zkoušky pro nás, neb jedním jsme, ale občas je někdo tak chytrý až je blbý a upadne do kolotoče (h)řešení. Pomáhat druhým, když nedokážeš pomoci ani sobě? No, to chce odvahu, ale my víme, že už jsi potkal žalářníka. Však je třeba tě ještě jednou konfrontovat s tebou samým. Některá slova jsou jen pro připravené uši.

Víš, lidé lidi přijímají za zásluhy a ne, protože jsou. Ty jsi měl nějakou představu, která zahrnuje i druhé. Myslíš to dobře, ale nedal jsi jim možnost se změnit, často si je do změny nutil, nepřímo, žensky...oklikou. Když to nejde, tak změň sebe a uvidíš, že i oni se změní. Ale ty jsi výtečný manipulátor, když se lidem dostaneš pod kůži, dovedeš je načítat. Známe tvé úmysly, chtěl si, aby byli šťastni, aby si i ty byl šťastný. Jenomže to tě vysílilo. Lpěl si na výsledku a zapomněl jsi, že ty sám potřebuješ být šťastný. Ti, do kterých, nevkládáš naději, tě nezklamou. Však ty to už víš, nyní již přísaháš sobě, namísto druhým, ale stále se tím svazuješ, než aby ses uvolnil.

Máš dojem, že jsi začal být až lhostejný k jejich osudu, což tě trápí. Činíš však dobře, ač se ti to špatně poslouchá. Některé pravdy nejsou hodny uším, ale všechny jsou hodny srdce. Zrada přijde jen od těch, kterým věříš a ty si věřil své představě o nich. Choval si se, jako správný vůdce, nepovyšoval si se, ani klaněl, jak s rovným si jednal, neboť jsi si vědom, že oni jsou tvojí zkouškou. Selháváš však v jediném, lpíš na výsledku jejich osudu. Jenomže ty bys za ně žít neměl. Byly i životy, kdy ses natolik rozčílil, že si své následovníky zabil, trestal si je, za jejich bolest, kterou sis vzal na sebe, neboť ses klaněl až příliš. Kéž by se učilo odpuštěním a nikoliv trestem. Jenomže ovce tvoří stáda.

Nech druhé chybovat, jinak se nikdy nic nenaučí. Ať kráčí za sebe a ne za tebou. Někdy si říkáš : ,,Zklamal jsi mě, že jsi mě potěšil a potěšil si mě, že jsi mě zklamal´´ Dej druhým možnost tě překvapit. Nejsi povinen někoho zachraňovat, když se topí. Když už se rozhodneš, tak je třeba, abys byl dobrý plavec, jinak tě stáhne ke dnu - jsi v tom až po uši zainteresován. Když se povede, naučíš ho plavat. Jdeš kolem a zase se topí, ale ty zase zachraňuješ. Takto to jde až do chvíle, kdy se utopíte oba. Ukázal jsi, co znáš, co víc? Někdy jsou zde bytosti, co vyloženě nechtějí vzít svůj život do vlastních otěží a nikdy se tě nepustí, dokud se nenaučíš trpělivosti, až lhostejnosti. Zkus vyléčit bytost a zkus ji nechat se napojit na svůj vlastní zdroj, aby se vyléčila sama. V obou případech je možné vyléčení, ale v jednom se do procesu vložíš natolik, že si můžeš uškodit a co hůř, můžeš svou zaujatostí poškodit i onu bytost, vložit do ní své obavy, strachy, očekávání, čímž ji více přitížíš.

Dovol druhým dýchat za sebe. Netvrdím, že nemáš pomáhat, ale pomáhat bez vstupu vlastního já a očekávání - nezachraňuj, od toho má bytost svého anděla strážného, ať si zaměstná jeho, v opačném případě zaměstnává anděla na druhé straně - změnu...Smrt. Chce to hodně trpělivosti, naučit se nechat druhé žít, když vidíš, že se trápí, ale bral bys jim možnost to zvládnout za sebe, vzal bys jim jejich moc.

Tak mě napadá, že znám jednoho, co zemřel, protože byl zas až příliš trpělivý, stačilo být akorát. Ale to poznáš, to akorát znamená, že to neřešíš. Dnes se svět rozdělil a chybí střed a namísto toho tu zůstal střet, z čehož žije jenom skřet.

Když si na druhých závislý, mohou tě vysát. Vampíři i energetické tasemnice, toť bytosti, co nám věnují svou plnou pozornost a nikdy nás nezradí, to my zradíme a opustíme je. Nikdy, krom zkušeností a zocelení, nám nic nedarují a přeci darují mnohé. Dále nás vysávají a směřují pozornost jinam (parazit se umí skrývat), do myšlenek, kde je vnímáš, jako přátele a nejbližší - hrají hru dobře. Sytí se vírou v přesvědčení a sytí tebe přesvědčením, jen hrstka sytí láskou, když tak podmíněnou.

Jíst by ses měl naučit sám, ostatně nebýt přátel, nebude ani vampírů a zůstane jen jediná tasemnice...,,já´´, ale i ta vyhladoví. Zkusil sis někdy uvědomit, jak jsi jim ty tasemnicí? No ale dost už našeho výkladu, je snadné slabého podrazit, nežli jej pozvednout. Víš, kdo více kritizuje, nežli chválí, zřejmě nemá čistého svědomí. Řekl jsem, co mělo býti řečeno a nechám na tobě, co si z toho vezmeš. Koneckonců byls to ty, kdo nás vždy nabádal k upřímnosti, ať je jakákoliv.

Proč se lidé chytají za ruce? ,,Možná proto, že jdou od srdce´´. Tak proč se nechytají za nohu? ,,Byli by k sobě v úklonu´´...tak chytíme se za nohu a jsme si k sobě v úklonu. Když zvedáme se, obejmeme se, abychom se opřeli jeden o druhého, a vír je na světě.

Strom

Co bylo řečeno, je zkoumáno, nejprve v tichosti pocitem, následně myslí. Kdo zří problémy druhých, nezří ty své a je malým, neboť velký jest ten, kdo spatřuje přednosti jich. Avšak je mnohdy prospěšné pohled druhých přijmout pro naše vlastní zaslepeni.

Nacházím si místečko, pod takovým velkým starým tisem, králem lesa, ochráncem tajemství. Nejprve si prohlížím a uznávám tu velkolepost, několikrát si jej obejdu, abych vyčistil hlavu a pomalu se napojil. Posléze se ukloním a požádám o chrám pro rozjímání. Cítím, že jsem přitahován, přicházím blíže a žádám o svolení k objetí. Již v okamžiku kontaktu našich jemnohmotných těl jsem naplněn ohromnou energií, vnímám přebytky, které nevyužívám, a svým kumulováním spíše způsobují jejich napětí, jak jsou odsáty. Na druhou stranu cítím mocné přijetí, jako bych byl přímo vtažen a vyživován. Pohlédnu do koruny a v průběhu se zakořeňuji.

Vize stromu života, kořeny základem - přirozeností, někdy hluboké, jindy mělké, kmen nesoucí větývky i uschlé, jakoby dětství, cesta, naplněné i nenaplněné touhy, fantazie, sny, které zesilují, či chátrají. V koruně spousta větví (zájmů), větévek, listů, květů, plodů - živíme tím, čím se zabýváme, časem zaniknou a na kmeni vyrostou nové - kořeny jsou předkové a naše minulost. Na vrcholku, nejblíže k nebesům, naše Já, dosahující či přesahující smrt. Onu bytost, která stojí po boku všeho stvořeného. Neustále nám pomáhá, ona je změna. Každá částečka i vlna díky ní žije v pohybu a kde je ustálení, tam tato bytost zasáhne a změní dění stálosti v nekonečné proudění. Vnímám, že někteří tvorové umírají, jen, abychom uvěřili ve smrt, v naši smrtelnost, abychom se naučili vážit nesmrtelnosti.

Usedám zády ke kmeni tisu, skrze energetická centra se spojujeme, stávám se stromem, vnímám se jako oranžová přísavka, jsme jedním domem. Noc ještě prohlubuje nacítění. Jsem ohromný, spojuji zem i nebesa, Matku s Otcem. Všechno je krásné, všechno je, je... Dokud jsem individualita, jeví se mi svět myšlení v rozporu, ale nyní je vše jasné a sjednocené. Vesmír jen dává... Směji se, ač jsem stromem a smích ještě více otevírá srdce. Vše v sobě žije. Jsem dříví a srdce je vnitřní oheň. Čistím se - zvědomuji, táží se, jak mohu ještě lépe naslouchat - naciťovat? Buď trpělivý a tichý. Jak být trpělivý? Buď tichý. Jak být tichý? Buď. Jak být? Snít...

Svět se točí a my s ním. Nedýcháme, ale jsme dýcháni. Je to čiré vědění. Myšlení ve slovech je náhle jen pro věřící, vědění je pro žijící. Nahlížím nezaujatou myslí, ale zaujatým srdcem. Srdcem, které vede k jednotě, a když je právě mysl správně vedena, tak ta zase k celistvosti. Být akorát... harmonický namísto pozitivistický či opačně. Kdo poznal extrémy, pozná i jejich střed.

Ptám se stromu na les, jak vnímá život v něm? Každá bytost lesa udržuje určitou frekvenci a spolu-utváří kompletnost nasycení místa, i díky brouku je les, jaký je i díky kytičce, dokonce i díky tobě. Tohle mi strom nesdělil, on to poslal pocitem, který neumím lépe vyjádřit. Vnímám dokonalou harmonii, žádnou krutost, jak jsme byli učeni. Ptám se stromu, proč je z jistého úhlu příroda krutá? Prý je hlad a málo lásky. Silnější požírají slabší, protože slabší silnější nepožírají. Na určité úrovni je však správné pojídat se navzájem - je to určitý druh sjednocení, na vyšších úrovních je to běžné - splynutí. Některé bytosti existují pro druhé, aby mohly růst.

Procitám, ta energie je mocná, ale léčivá - některé stromy i rostliny detoxikují myšlenky. Zvedám se a děkuji. Nevím, zdali to byl strom, kdo hovořil, ale měl jsem pocity, které jsem si takto vyjádřil. Možná, že nepřesně, ale určitě mě aura stromu přeladila. Ještě se projdu mezi stromy, jakoby spirálovitě a cítím se být vyléčen.

Sedím v mlze za ranního svítání, zde je les nejmocnější. Pozoruji východ a pomalu usínám s pocitem radosti a rozšířenosti. Volně přecházím do vize, kde vcházím do jeskyně. Vidím sedmihlavou hnědou kobru, co se transformovala z indiána, leží na rakvi. Rakev je prázdná, had mě ovíjí a hledí do očí...ocitám se uprostřed oscilujícího orbu, stává se ze mě kolos...náhle jsem až hluboko v horách, udržuji hory aktivní - jsem součástí ducha přírody. Had prozáří páteř, ale i seshora je prosvícena - uprostřed se spojují. Sen je skutečnější a skutečnější, jsem schopen měnit realitu, ohýbat si ji, brzy otáčím celou galaxií, až se odpojím...již dále nevnímám tento svět, je mi zatím utajen...neudržím se zde...nejsem.

Přichází nádech - s ním utvořím ohromný prostor a výdech, se kterým jej vyplním a probouzím se v jeskyni.

Jeskyně

Stojím na místě, jen dýchám. Přede mnou ohniště a u něj svázané bytosti, sledující stěnu, respektive stíny, promítající se na stěnu zvenčí. Jsou unešení, je to celý jejich svět. Když se pokouším přiblížit, jsem zastaven takovým člověkem. Praví, že není moudré je vytrhávat z jejich běžného vědomí, nejsou připraveni, že i on se o to pokoušel, ale oni věří jen tomu, co vidí a přitom jsou to oni samotní, kdo se svázal a drží.

Vždyť tohle je přece Platonova jeskyně a tam venku je svět Idejí. Takže je ta jeskyně skutečná? Človíček zachytí mé myšlenky, aniž bych je vyslovil nahlas a praví : ,,Ano i ne, dnešní jeskyně je mnohem skutečnější, jelikož dnes je často zamýšlena - zvědomována a tím i utvořena. Je v celku jedno čemu věříš, ale čím více vody teče do potůčku, tím je dříve řekou, co strhává i břehy, své hranice. I kdyby se jednalo o blud - i blud je idea´´

Kdo jsi ty človíčku? ,,Já jsem zhmotněná idea, která se pokouší slepé přesvědčit o tom, co vidím´´ Proč tak činíš, když oni nechtějí? ,,Protože jednou ty oči otevřou, tak ať nejsou tolik zmateni, jako jsem byl já´´ Nu nechám tě zde, tvému rozhodnutí, a vydám se ven příteli.

,,Nejprve si možnost vybere tebe a až potom ty ji. Až budeš tam venku, dám ti radu - zkus myslet v obrazech a ne ve slovech - a když už slov užiješ, dej pozor na význam, jež jim dáváš i na melodii - zvuk mění obraz´´

Vycházím ven z jeskyně. Jsem v úžasu. Představoval jsem si to jinak, vlastně ani nevím, co vidím, nedokáži to nijak uchopit, je to neustále se měnící obraz, různě vířících, proplétajících se realit a dimenzí. Nestálost, jak vizuálně, tak pocitově. Pokouším se naladit na svůj běžný stav vnímání, abych to, co zažívám, nějak omezil - uchopil. Cokoliv, co jen vkročí do pozornosti, se ihned formuje, ale jakmile to pustím, tak deformuje a mizí. Sám nejsem stálý. Ještě zkouším načíst své podvědomí a aplikovat jej na tento svět - vlastně si utvářím, takové brýle a využívám i daru onoho démona a jeho zření, nyní skrze srdce.

Svět se ustálí a já stojím uprostřed inckého amfiteátru. Kolem sedí stovky bytostí, na první pohled velmi vznešených, hledící na mě. ,,Nu, tak povídej´´ zazní mi v hlavě. Jsem omráčen, sevřel se mi tipec, oči vykuleny. V hlavě mi proběhne spousta nahodilých zážitků i zkušeností, spousta myšlenek i pocitů. Chvíli je ticho a brzy na to ještě větší, doufal jsem alespoň ve smích. ,,No, to je chaos´´ ,,Je docela blízko, na rozdíl od těch, co jsou už daleko´´ ,,Stojí tam a jen reaguje, namísto, aby tvořil´´ ,,Některé věci se holt musí stát, aby se neopakovali´´ a více...jsem v jejich hlavách a oni v mé, však neslyším otázek...nediví se, jen zlehounka hodnotí. Obrazy, které posílají, mě uklidňují, takové mandaly doprovázeny prazvláštními tóny, které jsem jako hudebník málo slyšel. Jakoby se jim tvůrci nástrojů snažili přiblížit, ale jen okrajově, nemá to tu hloubku. Opět se pokouším ustálit, dostanu obraz.

Sedím na vrcholku pyramidy-hory, v ní opracované, jako náhrada za pyramidion, když pronikám skrze různé dimenze, pomocí pyramidy, co generuje energie mezi dimenzemi a zesiluje tu mou. Ocitám se ve světě, kde jsou kolosové, jako jsem byl já. Mám možnost jim vystoupit na ramena a vidět svět z jejich perspektivy, jakoby symbolika z vyššího poznání. Mnohé je zapomenuto, hned, jak sejdu níže. Některá poznání nejsou možná udržet našim běžným vnímáním, zvláště když předem věřím, že stejně tomu nebude nikdo rozumět. Ať si každý na ramena vyleze sám. Byl zde i Titán, z jeho výšin se špatně navrací, není zde mnoho cest, jen jakési nezaujaté pozorování. Z amfiteátru na vrchol titána. Udržuješ-li se na určité vibraci, tak se mění tvůj náhled na svět a pozoruješ jej jinak, čímž se svět na základě vědomí mění. Chce to jen trochu fantasie a nebát se, vše je možné.

Jsem schopen Všeho. Tak jako je božství dokonalé a neomezené, čímž zahrnuje i nedokonalost a omezenost - všeprojevenost i neprojevenost, tak i já jsem takový. Božství je vědomí existence a existence tohoto vědomí v jednom. Je to stav, v němž nacházím prázdno, prostor, nevědomí i neexistenci - což je jen nerozlišená existence. Nelze být mimo něco, co nemá hranice.

Tak svět z pohledu titána, je opravdu vysoká dimenze, ale musím si ji omezovat, abych se mohl něčeho chytit, ale tím mi Pravda uteče. Vím, co právě poznávám...srdce ví, mysl věří. Chvíli žiji okamžikem, neboť jen přítomnost je věčná. Ale začínám se bát žít v sobě, ještě nejsou všechny strachy překonány, a tak začínám žít mimo sebe, čímž se paradoxně ztrácím sobě, ač se vše odehrává uvnitř mě. Vše hučí, z ticha a krásných tónů ohromný až ohlušující hluk.

Archiváři ! Otevřu oči a tam spřízněnci, docela jsem si ulevil a děkoval, že mě probudili. Jak je možné, že upadávám v tomto světě beze spánku do snění, ze kterého nejsem schopen se probrat? Naopak, ty se ještě více probouzíš. Otázka je, proč se stále vracíš, do svého běžného ladění, můžeš se přece přeladit a zůstat na jakékoliv hladině. Stačí jen záměr vyskočit s pohodlného důlku a cestovat skrze ,,vajíčko´´. Jenomže ono ustálit se je dost těžké...takže se neustaluješ, ale rozptyluješ. Čím více se tohle vše bude opakovat, tím více se ustálíš. To je také důvod, proč je TO stále omíláno, jako nějaká mantra. Mnohé se navrací, mnohé je si podobno, kráčíš po spirále. Můžeš si už připadat, jako nějaký ezo-maniak, ale ty víš, co zažíváš, oni věří.

Mám dojem, že bych se rozplynul, nebýt probuzen, proč jste mě tedy probouzeli? Abys zažil, co znamená být probuzen. Je rozdíl mezi tím, když zažiješ a když tím jsi. Avšak paradoxně, když tím jsi, tak není, kdo by to zakoušel. Zatím si jen zažil, ale máš spousty úkolů, ,,škola hrou´´ je tvým místem. Proč by ses jinak vyděloval ze zdroje? Mohlo by se stát, že bys nám uvíznul mezi světy, nebo se rozptýlil a spálil veškerou karmu najednou. Máme však dohodu ,,táto´´. Takže to vše zažívám, jen proto, abych pak sešel zpět do ,,školy´´ a tam to předal? Ano, to také, ale hlavně, aby skrze tebe bylo zažito. A nedopadnu stejně, jako Platon s jeho jeskyní Idejí? Dopadneš, když tomu věříš.

Jaký postoj zaujímáš k existenci? Nevím, ani nevím, jak zaujmout k existenci postoj. Změní to něco? Změní...tebe. Zkoušel sis někdy představit svět podle svých představ, že každý je jako ty, že vše jedná podle tebe? To bych přece nemohl světu udělat. Teď si představ, že změníš postoj - sebe. Jak bys teď na tento svět nahlížel? Mám dojem, že celý svět by se změnil, nijak bych ho však nesoudil.

Kolik fantomů vytváříme a kolik fantomů utváří nás? To nevím. Co je to za otázky? První, co mě napadá, je odpovědět, že ,,všechny´´. Nuže, jaký postoj teď zaujímáš k existenci?

Ta otázka má všechny odpovědi a zároveň žádnou, jen se pokusit zachytit to v pozadí, nepopsatelné. Čím více se ji pokouším uchopit, tím více protéká mezi prsty. Můžu pouze splynout. Nejde jim o odpověď, ale ty otázky jsou položeny tak, abych opět poznal ono prázdno - stav bez myšlení.

Ztracená Duše

Však narodil se s pláčem, věděl, že život je strast

Opustil matku a vrátil se na zem, on v kolébce osudu podlehl v slast

Když pak na duši zanevřel a hleděl si světa

Navěky se zatratil a slepým se stal

Životem zaplatí, on málo se ptal

On promarnil všechna ta léta

I uběhla epocha, znovu se vrátil

Tentokrát jablkem se stal

Ale než se nadál, brzy uhnil

Vždyť stále nic nepochopil

Špatným směrem se dal

Posledně temnotu následoval

Brzy zanedbanou svou duši shledal

Ale vnitřních hlasů nadále nedbal

Opět za světlem se vydal

Vždyť přece věděl, že život je strast

Vždyť v osudu měl napsáno,

že podlehne v slast

Bloudivý Filozof

Celou tu dobu, co kráčíme, jsem se nezeptal, kam vlastně kráčíme? Když, tak učiním, dostanu rychlou odpověď : ,,no přece k tobě´´. Ono to totiž vypadá, že si přece jen uvízl mezi světy, ale z tohoto světa, tě ještě do těla dostaneme. Nestačí, abych se rozhodl? Stačí, ale ty, si se ještě nerozhodl. Vlastně tě to tu baví...jsi taková násoska vědomostí a zážitků. Budu si tohle všechno pamatovat? V hloubi si vše pamatuješ, vše víš, jsi tím...jestli si to však budeš pamatovat i v těle...to záleží na tobě.

Chvíli dumám, co dál, zde je možné vše, nač opouštět to tady. Nač opouštět domov a jít do školy? Pak ale potkáme známou postavu, vchází skrze zvláštní tunel, je přímo vtažen, a jak je jeho zvykem, ukájí se v bludném kruhu myšlení :

Nejprve onen náš kokon, vajíčko, bod spojení a matrice. V Životě se život sám vyvíjí tím, že se změní a mění se tedy i úhel ztotožnění někdy ve vlastní opak, jindy do stran a jindy hlouběji. Vědomí pozornosti vychází ze středu, které se jeví být neměnné, jako všeobsahující Pozorovatel, který zakouší skrze světlo zkušenosti a co zakusí, vtáhne zpět - zažitá informace se násobí prožitkem. Teď je zde možnost bez středu, jakoby v rámci možností matrice = energeticko-informační pole, přejatá ze středu matrice jiné, kdy může dojít ke zvědomení (posíleno vírou). Z každého bodu ve vejci, lze jít do bodu jiného a libovolného v rámci hranic a bodu spojení se Zdrojem. Bod spojení je omezením duše, kam až je schopna pozorovat a je zde i vnitřní omezení směrem k vědomému nazírání-cítění, v rámci možného...tedy jen nepatrno s ohledem na vědomí a nevědomí. Přesahem (posunem) bodu spojení mimo hranice sice překonáme hranici, ale nikoliv směr nazírání, je-li určen od středu, není-li střed všude. Pouhým posunem za hranici by se zvětšilo celé vejce (pole torze - koule a její opak vír). Geometrický střed by byl zachován, ale byl by zároveň univerzální, všude a nikde.

Zastavím se blízko něj, abych jej pozdravil, ale nevnímá a pokračuje :

Evoluce zkušeností a idejí - mám dojem, že kvantově skoková evoluce (kairos) je pravdě - podobnější, otázkou zůstává, jak se projevuje, když nastává. Vypadá to tak, že vše už existuje, ale jako idea na jemnohmotnější úrovni. Skok je vlastně vhodná chvíle pro materializaci a její načtení se do vibrace Země. Bod spojení a jeho seskupení za jistým záměrem, skrze buněčné organely a prvky v nich zastoupeny, jež slouží jako přijímač signálu, vědomě utváří v rámci dané matrice, formu. Sama Země má více úrovní i svá energetická centra i své dimenze i své alternativní reality, kde na každé úrovni žijí jiné bytosti až civilizace, vzájemně se nepřímo i přímo ovlivňující, ale i nezávislé na sobě. Třeba v rámci skoku oktáv. Vypadá to, že signál je všude stejný, ale přijímače jsou jiné a tedy i výsledný produkt, forma. Morfogenetická rezonance a formativní kauzalita je velmi blízko, když zahrneme i znalosti torzních polí a nelinearity času, času, jako koule a vše-svíjejícího se řádu v sobě samém. V tom případě však evoluce není, neboť vše je zároveň a jedná se pouze o kvalitu Teď.

Tak postavím se mu do cesty, ale jelikož vibruji mnohem jemněji, nežli on, tak mnou projde, jako bych byl duch, čímž vnímám ty myšlenky. On však nekončí a hovoří si dále :

Možná, že chaos a řád ve své limitě je ne-konstruktivní, ale destruktivní, je třeba jejich vyváženosti. Dokonalost tkví v jejich jemné středové rozdílnosti až fluktuační povahy, kdy syntézou obojího zůstává Já - naše podstata - tiché pozadí. Řád vede k limitní dokonalosti a chaos až k náhodnému generování neřízené svobody, kdy konečně dokonalosti dosáhneš, staneš se jí, až se osvobodíš a svobody až si dokonalým...nic

Už vím, proč zemřel - již se neudržel v těle...uletěl v myšlení. Vidím jen, jak se kolem něj kupí bytosti, jeho spřízněné duše, a svití na něj, lečí jej, uklidňují...on však stále mele :

Matematika či umění, kde se projevuje nevědomí, jakýsi přesah, nám napomáhají, jako nástroje k uchopení existence a jejímu vnímání. Matematika ve formě vzorců a posvátné geometrie, zůstává popisem abstraktního, umění však tento svět, materializuje a vkládá do formy pocit. Žel vnímání je nám vnuceno, od dětství učeno, jak máme myslet. Máme definován způsob nazírání a chápání ve smyslu objektivizace fenoménů, sice za záměrem sjednocujícím, ale na balamutícím základě. Je třeba více-úrovňové vnímání, nejlépe jednotné a úplné, tedy všefrekvenční, což však náleží Existenci samotné. Nezbývá než se ladit na informace/zkušenosti, zpracovávat je, nejen na úrovni lidské, ale i jakékoliv jiné životní formy i forem existence bez uchopovacích nástrojů, kde budeme v přímém nazírání na bytí, avšak nevědomém, což se nevyhne retrospekci, chceme-li zážitek zvědomit-ztotožnit s námi. Je třeba více-úrovňové zření v rozsahu až antitezí, aby se dospělo k syntéze. To vše nevylučuje subjektivitu, neboť solipsismus není překonán, snad právě protože existuje pouze jedno Vědomí, které si sebe je vědomo, ale i není skrze hru nevědomí. Zároveň tedy je i není...

Pak mizí v zásvětí a oni jej následují, bude to asi dlouhá doba. On je důkazem toho, že přílišné přemýšlení také zabíjí. Však sám si své smrti vědom není, může se stát, že bude bloudit celé věky, ač čas není. Jenomže ty myšlenky znám, to samé odehrává se i v mé hlavě.

Nutí mě to se zastavit, nejsem to já? Není to důvod, jak jsem se sem dostal? Vždyť on mluví, jako já, když se urvu ze řetězů...též se osvobozuje, ale bez zapojení srdce, to bude asi ta delší cesta. Už nelačním po poznatcích, již se neukájím v myšlení. Změnil jsem se, změnil jsem tím celý svět. Nuže, rozhoduji se, pro návrat domů, ať použiji, co jsem se naučil a ještě lépe, ať TO žiji. Rozhodnutí bylo učiněno a v čin projeveno, prvním krokem. Skupina mě obestoupila a rozloučila se. Někdo objetím, jiný vložil část sebe, další zase jen pohledem do očí řekl vše...pamatuj na oči, uvnitř je vše, kam jdeš, jdeš sám...k sobě.

Návrat

Jsem v zásvětí, procházím kolem řeky alejemi stromů a vidím rodinu. Děti běhají okolo, někdy si hrají na blízkých palisádách. Většina lidí zde chodí bezhlesně, jako nějaké zombie, jiné naříkají, neboť tonou v řece - očišťuje, ač je sama celá plná temnoty. Jsou zde však i bytosti, co si povídají, jako si povídá naše rodina. Došli jsme k tunelu, kam vkročili jen někteří, jiní zůstali, či se vrátili za dětma. Procházíme tunelem, kde je po kotníky voda, já jdu jakoby po vyvýšeném rantlu - vody se nedotýkám, zatím nejsem ani jednou nohou v ,,hrobě´´, ale vidím, kdo je, kdo až po pás, kdo si sebou táhne závaží...vidím kdo odchází a kdo se vrací, protože zde nemá, co dělat. Stojíme u zatopené lávky, někteří se vydali prozkoumat zakalené vody, zdali je možné přejít, držením se zábradlí v tom silném proudu. Neměl jsem pocit, že se mám nechat unést. Je zajímavé, že čím těžší pocit, tím je řeka širší a rozbouřenější, když jsi objat dobrými pocity, je zde jen krásná krajina a průzračný potůček. Ráj je stav mysli.

Často se vracím k oné řece hlídat povodí, čekám na loďku, co mě i je přepraví. K vodě se chodí přes zvláštní místo, obydlí, kde sídlí stařec, vypadající, jako stará plesnivá čarodějnice. Místo je ukryto v mlze, všude močál, bahno, špína a nářek ztracených a bloudivých duší. Místo rozkladu života, co neuteče, je vysáto, či sežráno - a tím vysvobozeno z bloudění. V jednu chvíli jsem starci utnul hlavu mečem, že už s ním bylo dost problémů, které nehodlám řešit. Chladně jsem jej popravil, aniž bych tušil proč, jako by ruka byla vedena. Však, jako hydra ze starých mýtů opět ožila a v 7 sirén se změnila. Ta bytost hlídala povodí samy sirény, se zbloudilcům nabízely. Kdo šel, byl utopen...

Ocitám se v domově pod mořem, jedna místnost je celá prosklená, mezi místnostmi jsou poklopy, kde jsou meziprostory zaplněny vodou, je nutné proplavat. Jedná se o místo iluze, je třeba za sebou poklop zavřít, netahat se z minulostí, jinak nás to utopí - zahltí. Někdo se snažil do bytu vloupat, byl jsem to já sám - dvojník, ale opak, co činil vše, co odmítám (nepřijímám v sobě). Činí tak, že mám strach o milované v bytě, že je utopí, neb to já bych neudělal, ale on se toho neštítí, každá myšlenka musí být v jeho případě projevena, nezná etiku, morálku, nezná zábran...koná. Přichází zabíjet, neboť jej napadla myšlenka zabíjet...je otrokem polí idejí. Umí mě předvídat, neboť myšlenky chodí stejné, já si pouze vybírám. Když bych jej zabil, tak zabiji i sebe, alespoň se domnívám. Je taky možné, že vzniká z mého stavu mysli, že se generuje z mnou odmítnutých myšlenek, že by sukuba zkoušela mužský háv, opět posílá Darkpriesta?. Uvažuji změnit sebe, vyladit pole mezi námi a tím i jeho, aby nepřicházely myšlenky, které odmítám. Mohu zkusit myšlenky přijímat, ale bolí to, protiví se mi a živím tím zase jiné bytosti. Myslel jsem, že mám toto vyřešené, jak jsem bláhový. Nestačí jen něco překonat, ale udržet se a konat. Topím se ve své iluzi, zřím, že my jsme ta hladina i obraz na ní, co se čeří. Chceme-li vidět skutečný obraz, je třeba být klidem, pak budeme přesným obrazem toho, co se odráží. Tohle jsem se přeci učil v žaláři, ale to byl můj svět, tady se světy bytostí prolínají. Jsem jen kapka v oceánu.

Propadám se opět do temnoty. Jsem na podivném místě, jsou zde příšerky, takoví gremlini, co pojídají prach a popel, je tu nedýchatelno a temno a velmi stísněné prostředí. Mají rudé oči, zubožená těla s drápy, pohybují se spíše plazením s naříkáním. Občas snědí nějakou zásvětní mršinu, měly čas, jedli zesláble. Bylo zde málo života, jakoby žily v sutinách. Jak ven z této země? Ulehám a snažím se nakopnout ony víry, jsou však rozladěny, je třeba je prve harmonizovat a odstranit některé blokace - nánosy. Vnímám, že vírů je několik, postupující po páteři, když se vyladím, cítím jich i 9, 12 i tisíce menších, utvářející ty větší, postupně se zrcadlící z vyšších, které jsou již mimo tělo.

Z počátku se vnímám, jako magma prokrvující planetu - spíše míza. Omlazuji zem, až prorazím na povrch - sopka je, jako beďar planety. Vnímám, jak se zachytávám za kořeny a pokračuji směrem k zemi, zároveň však kořeny prohlubuji a zapouštím.

Náhle jsem skutečnou krví a médiem vědomí, tedy vodou. Ocitám se v podivné zemi, jakoby období vrcholu v Kambodži či staré Indii, plavu, jako obří krokodýl za východem slunce, doprovázen zpěvem z chrámů - Kling, kling, kling kamdevaja namaha a kopulujících obyvatel. Cítím to vlnění, cítím se být kapalinou, nejen v řece, ale i v bytostech, ve všem. Vnímám se, jako proud Života.

Doplavu na okraj Země a stávám se Sluncem, děkuji za existenci a cítím, jak se projevuje i vnitřní slunce, rezonují spolu, svítím na všechny. Jak vířím a mohutním, jako hurikán, utvářím kolem sebe pyramidu i směrem dolů - oktahedron.

Začínám se ohlazovat a postupně procházím tvarem dalších platónských těles, až zůstávám, jako jasný briliant, jež má uvnitř kvetoucí květinu - oživuji. Vnímám svůj rozkvět, jako bujení života.

Stále však cítím omezenost sebou samým. Cítím se být Zemí, jak jsem znečištěna, žádám vesmír o pomoc, a bytosti o vyladění, abych nemusela projevit svůj imunitní systém. Jsem matkou, ale někdy je třeba pohlavek. Posílám obrazy, ve kterých je skryté vše, co dovedu vyjádřit, jsem ohromná, ale přísná a nehodlám už déle trpět - jelikož svou vibrací měním bytosti, ale ony svým myšlením mění mě.

Opouštím Matku, znicotňuji se a splývám s vesmírem. Jako bych seděl v tichosti moci vakua na trůně a pozoroval, jenže jsem tažen ještě dál. Vědomí je ohromné, vnímám se skrze vše živé - vše je Život, vše žije.

Ocitám se v chrámu, kropen duhou a zřím to nejkrásnější světlo. Potkávám Krista i Buddhu - praví, že my všichni jsme ty. Čím častěji sem budeš chodit, tím více světlem budeš, to co září, zde všude jsi ty...i ty jsi Kristus. Kristus je nejvyšší projev lidské matrice. Naplněný potenciál lidství. Posaď se a pohleď na tu krásu. Cítím, že vše je, jak má být, že skrze mě je ta krása vnímána...takto TO vnímá sebe. Učím se být opět pozorovatelem. Stále se učíme. Myšlenky přichází a odchází, když dám jedné pozornost, živí se a stává se. Je to bytost, chce také žít, sama začne utvářet vír a vtahuje, kdo se chytí, stává se jí.

Vidím lež, mohu se rozhodnout být oddělen, mohu se rozhodnout se jí stát...Iluze převléká oblečení...rozhoduji se být Láskou...je to stav...je to věčné...jsem Pravda.....zvláštní, pravda je jako voda mezi prsty, když se ji snažíš uchopit, jen proteče, ale navlhčí tě a pár kapek zanechá....prázdná forma ji udrží, ale jen její část...nikoliv celý oceán...dá se v ní jen rozplynout. Možná je to právě Pravda, co má nejblíže k nicotě, je to spojovatel mezi bytím a nebytím...

Zde nalézám vodu, jsem již vyprahlý, žíznivý. U vody mnoho bytostí napájí se. Poklekám vysílen, je toho už moc, již to vše neudržím, je třeba zkušenost odevzdat. U vody stojí můj anděl strážný, táži se jí, co za vzácný pramen v těchto končinách, zde leží. Ona, že to voda života je. Kdo více po životě touží, ten více pije, aby žízeň uhasil, však tím i více zapomene. Vyprahlý však zůstane tady...je jen na tobě, jak moc po životě toužíš, jak moc učení, co nabyl si zde, hodláš v životě užít. Zvedám se z kolen a s jasností promluvím. Jsem Život, jsem Cesta, po které kráčím. Dosud jsem tělo nadobro neopustil, až tak učiním, rád se znovu napiji. Pak pohlédnu zvýše do údolí a strach mě znovu uzemní.

...velký medvěd sestupuje z hor, stáda prchají, ti velcí padají i nohy ve svahu a v úprku se zlomí. Přes jezero či řeku, stavby a pokoje, jak ve výloze o co nejmenší rozloze, co napíšeš, to ti uvnitř činí, ó jak každý by chtěl psát. Ženy chtějí vidět nahé, jejich skutečnou krásu však neodhalí. Velký medvěd sestupuje v zalesněném kopci, kdy malí medvědi, přestávají si hrát, do strachu se halí, v nehybnost prodlévají a pozorovatel za sráz se schovává, kde tůně a v ní čistá voda. Snad se ten medvěd nenapojí, strach přichází a zvířecí touhy propukají. Tak postavím se medvědu a s roztaženou náručí se mu dávám, když brzy poznám, že jen pro mazlení si přišel a já věříce stále v boj, málem jsem o kus sebe přišel. V tom z medvěda, má sukuba a ze sukuby, má krásná vnitřní žena...opět jsme jedno. Ó, jak neustále zkouší mou bezpodmínečnou lásku.

Ptám se sebe, kudy odtud pryč, jak se zpět dostat do těla? Opět učiním rozhodnutí, v tom spatřím žebřík. Lezu po žebříku nejvýše, co udržím pozornost, žádám anděly, žádám průvodce, aby mě vzaly do světů, kam až jsou oni schopni jít. Jsem vtažen, přál jsem si až příliš.

Nic, procitám s hlasem v uších...tak už ho probuď, mám příjemný pocit, ale i dojem, že jsem v těch světech byl, jako slintající zombie. Pak postupně scházíme. Ano, tohle je již můj svět, poznávám jej, jen ještě projít ty vyšší-jemnější vrstvy ,,cibule´´, než se prokoušu až do jádra.

Akt I -Zřím malé dítě v oblacích, nacházím se v chrámu polobohů či snad probuzených? Dítě je poléváno bahnem na část hlavy, sedí a září, jako malý buddha. Ptám se, proč není zalit celý, že prý není třeba, už tak je to velká tíha. Malý rychle roste, pročítá si info-pole, protkané tisíci symboly, kde jen zřídka se chytám. Geometrické obrazce, skrývající v sobě celé příběhy, ze kterých a díky jimž je možně tvořit. Skoro jako svět idejí. Přijde mnich a zeptá se na 13 kapitolu/pravdu Dzogženu?. Pravím, co takhle využít advaitu, je rychlejší. Ano, rychlejší je, ale v tomto případě méně vhodná, není totiž kam pospíchat, spíše plně prožívat. Studujte dál, pravda vyjeví se. Každý zde vypadal, jako mnich starající se o mladého, ale každý byl mistr, co odpoví tázajícímu, dle jeho schopností.

Akt II - Ocitám se na mrakodrapu, stojím na jeho kraji, obklopen spoustou krásných andělů, personifikujících se do těl dívek, žen. Jsem středem jejich pozornosti, alespoň si to myslím. Ony se smějí, neměl bych tu být, ale rozesmívám je. Je to velmi příjemné, jejich pozornost je léčivá. Jako bych byl v oblasti, kde studoval i můj anděl strážný - krásná to bytost, snad růžová, jemnost dívčí sama. Někdy mám pocit, že jsem to já, jakoby má vyšší kvalita - ,,budoucí já´´ Začala výuka a já nevěděl, jak zmizet, tak jsem suverénně zůstal. Sebral jsem nějakou křídu na zemi a posadil jsem se mezi smějící se děvčata. Přišla taková bytost, vzhledem starší, kde nebylo poznat, zdali je to žena či muž, ale andělé jsou bezpohlavní. Vyzvala mě mým duchovním jménem, což je vždy silný moment, abych ji vrátil ty krystaly. Hle, to nebyly křídy, k čemu krystaly? Všímám si, že bytost nemá oči, ale vidí mnohé, tak abych rozesmál dívky se zeptám : ,,tak co, jak to dneska vidíte?´´Děvčata se hyhňala a ona bytost vyzařovala mírnost a pochopení, tak jsem přitvrdil, vědouce, že je bezpohlavní, otázal jsem se : ,,jaký to je mít ptáka a zároveň ho nemít?´´ Trochu mi to ulítlo, bylo to dost drzé a sám jsem se nad sebou zahrozil, ale anděl se začal smát. Uncle Jája se trochu projevil.

Akt III - Rázem jsem byl v učebně své, respektive dvě spojené učebny, kde procházím až do druhé. Po cestě slyším učení o pokračování nějaké velké vesmírné odyssey (část ve zlomku). Profesor hovoří v jazyce, kterému nerozumím, ale vím, že sleduji, jakousi tabuli a učím se pomocí mysli spoluutvářet sci-fi příběh. Sjednocujeme se ve vědomí a brzy se vše materializuje, mohu si komiks pročítat vše stránkově zároveň. Na závěr si jen pamatuji dýku, jako nějaký magický artefakt - kopí osudu...brzy jsem ji držel před očima. Vlastně jsme v rámci daných možností dostali povoleno tkát osudové sítě některých realit. Hrát si tak trochu na bohy. Stačilo jen neomezovat fantazii.

Akt IV - Posloucháme tvrdou metalovou muziku a částečně si snižujeme vibraci, abychom mohli sejít o patro níže do jiných učeben. Přesouvám se levitací, spíše takovým vzdušným klouzáním vleže. Na schodišti narazím na jednu učitelku bujného poprsí a dalších pár studentek. Ony mlčí, ale já se směji a před očima si učitelku mírně deformuji, materiálu je dost. Nejprve mě kára pohledem, ale pak se směje taky. Přeci jen, jsem stále v rozpoložení stvořitele. Vlastně mě napadá, že požádám božství o novou ,,práci´´ mezi světy. Již nechci být nadále archivářem, prosím, dopřej mi té blaženosti, abych se stal architektem předloh pro ženská těla. Jak náramně bych se vyžil v této tvorbě a výsledek bych pak vyprovodil do světa s jemným plácnutím přes zadeček.

Akt V - Scházím do místnosti, kterou jsem si přál pro testování astrálních projekcí. My jsme testovali vše-různé možnosti zabití a opouštění těla. Jak nejlépe oddělovat duši od těla, aby nebyla tak zatížena a vystrašena. To místo bylo brzy velmi temné a zatížené myšlením, emocemi a hlavně činy. Tím, že tu bylo tak těžko, bylo též možné více materializovat a byla cítit i bolest, více a více se to podobalo lidské realitě - úrovni slupky astrálu. Posléze se vyvětralo a čistilo. Pak jsem šel k nějaké čarodějnici do obchůdku, kam se každý bál chodit, byla bruchos, ale mně to nevadilo, věčně tam nebyla. Však, byl zde lektvar s nápisem ,,smrtelnost´´, tak jsem jej vypil.

....................................................................................................................

Probouzím se v zemi LO, sedím, jako bych nikdy nevyšel a spatřuji sebe. To jsem já a zároveň jsem onen muž - ten záhadný muž, co inspiroval mě na cestu. Neskutečné, přicházím k sobě a pokládám si stejné otázky. Rozhoduji se, zdali odpovědět, stejně či jinak, či zdali vůbec odpovědět. Co se tím změní? Co to znamená? Mám sebe ve vlastních rukách. Vím, co bude, vím co je...poslouchám srdce. Rozhodnu se rozhodnout a učiním, co jsem sobě učinil předtím, jen s jednou výjimkou, sám sebe poplácám po rameni a pošeptám si do ucha : ,,prvním krokem překroč´´.

Lež

Ležím...

Loučím se se sebou, vzdaluji se sobě a přitom mířím k sobě. Tentokrát vydám se na vrchol hory, kolem které je město vystavěno. Jdu za noci, abych nebyl rozptylován, soustředěn na vědomý krok. Již nechci o něčem mluvit, ale žít to a protože srdce mlčí, mlčím taky. Stanu na vrcholku hory, vítr odvádí bludné myšlenky. Ticho, prázdno - které pojme vše. Konečně cítím, že Život není od toho, aby se pochopil, ale aby se žil...znovu si opakuji, že já jsem Život, že není cesty, že já jsem ta Cesta. Již není, na čem bych ulpíval, krom mě samého. Však sám sebe před sebou skrývám. Když se již rozplývám, toť vetřelec se vtírá třením a pozornost vědomí zaujme. To lež, poslední bytost držící se, neboť na ní drží se ty ostatní. Zdravím ji, že rád ji opět vidím, ona však není šťastna.

,,Co činíš, ty nevíš, že takto zmizíš?´´ Nejsem ten, kdo se bojí zmizet. Ale vidím, že ty stále něco chceš, jakoby ti nestačilo, že už to máš. ,,Takže nevíš´´. Kdybych věděl, tak už tu přece nejsem. Já jenom nevím, že vím. ,,Činíš konec, raději buď nevědomý, to je záruka nekonečnosti, věčnost závisí na nerovnováze, dokonalá harmonie spěje ke splynutí v nic. Hledáš snad nirvánu, jako mnozí?´´ Sama existence je nirvána. ,,Tak proč si se pustil bytí?´´ Pochopil jsem, že jsem nikdy nebyl, že je to božství, co se neustále inkarnuje, božství, co samo sebe prožívá, co skrze sebe tvoří. Bůh říká Bohu - skrze mě ty jsi. Vše je důkazem toho, To, je všerozměrné i nerozměrné, je vším i tím, co není. ,,Copak ty chceš všechno a všechny opustit? Není lepší být než nebýt? Být plně projevený?´´.Již po ničem netoužím, čím více slov, tím méně Pravdy...až přijde chvíle, kdy mám znovu promluvit, jistě se najde prostor, aby to bylo vyslyšeno....nyní jsem Ticho.

,,Nedopustím, abys nebyl, já jsem lež, i díky mně je existence. Pravda neexistuje, Pravda je nic, ale já ji ovíjím a díky mně je tvořeno. Díky mně je svět takový, jaký soudíme, že je. Neustále se měním, přetvářím, abych nebyla nikdy odhalena, ale právě tím inovuji. Proto nikdy nemlčím, neustále tvořím. Jsem to já, kdo z nerozlišeného přetváří v rozlišené, poznatelné...skrze mě se vše projevuje. I ty jsi mým projevem. I tvé spřízněné duše i ona, kterou miluješ, copak bys ji opustil? Činíš ten největší nesmysl ze všech. Jsi snad lhostejný k životu?

V tom případě dobrá, odcházím od tebe, protože já chci existovat.´´ Počkej, něco jsi zapomněla. Obejmu ji, jako ona Pravdu objímá a promění se ve mně - padnu do světla, mnozí uvěří, že to je božství, ale já cítím, že je to ona lidská matrice, že tohle je to, čeho jsme schopni dosáhnout, tohle je buddhovství, tohle je kristovská podstata. Za matricí je svět, který již není pro člověka, kdo překročí, již nebude člověk...zmizí v neurčitu. Sedím naproti sobě, tomu blaženému bláznu.

Jak to děláš, že žiji? Znáš snad Pravdu? Mlčím. Co takhle se místo věčného znicotňování konečně přijmout? Není vše, co činíš, jen víra v u(r)čení? Jsou přece dny, kdy se máme rozhodnout nerozhodovat se, místo toho plně žít. Chápu, že jsou vědomosti, které jsou sebe-osvobozující, ale i sebe-omezující. Máš-li vše, jsi vším omezen. Nic nemáš, jsi osvobozen. Vše je však hra, tak proč ji nehrát?

Miloval jsem tě dřív, než jsem tě poznal a budu tě milovat i až zapomenu, ale k tomu je třeba existovat. Brzy budeš pánem světa, kterému není třeba se klanět, ale k tomu potřebuješ existovat. Uvěřil jsi snad v duchovní růst? Kam, do nicoty? Žádný růst neexistuje, kam bys rostl, když jsi všude? Co si tedy vybereš? Vybrat si nebo nevybrat? Být či nebýt?

Brzy umlkne a jen tak sedíme, plyneme v matrici, v podstatě. Vnímám všechny, jsem jimi. Existuje jen jedno Já. Dobrá, již jsem se rozhodl, je čas na změnu a ten existuje právě v Teď. Nádech, výdech a znovu...prazáklad všeho. Živote...již znám jediný hřích vůči tobě - jediný hřích, který pácháme na sobě - že nežijeme. Já jsem Život Věčný, nemohu žít mimo sebe, vždyť nemám hranice, žiji v sobě. Existence a Vědomí je oním darem Života a Pravda je spojuje. Když teď zmizím, již nebude koho omezovat, pohyb se nerad nechává spoutat. Vše se jeví, jako střídání mezi bytím a nebytím. Je to a zároveň to není, co je to a co to není? Nádech, výdech...Matrice se rozpadá, já se rozpadám, již není, kdo by vnímal...bod spojení se rozpadá a splývá v nerozlišené pozadí - ticho a klid...Výdech...

Sen končí, je načase se probudit. Nádech...

Blážen

Jest to podivné, i zmizel jsem, existuji však stále. Vědomí je nekonečné. Ač rozplynut, tak vědomí procitá, ve mně nejblíže vibrující bytosti - ve mně samém, který vydal se na Cestu, na mě, kteréhož jsem vyprovázel. Nyní vím, co bylo spatřeno za jeskyní, než jsem vyladil své nazírání. Viděl jsem sebe. Zapojuji se zrovna ve chvíli, kdy si posouvám bod spojení a tím se mi utváří realita amfiteátru. Jenomže nyní se rozhodnu jinak...amfiteátr je prázdný. Vše, naprosto vše, se odehrává v nás, co rozlišujeme, jako mimo sebe, je jen nevědomost, jen závoj neprozření, že Já, je nekonečné. Vnímám se, jak stojím uprostřed amfiteátru, ale zároveň vnímám, že jsem prostředím - naprosto vším projeveným i neprojeveným v sobě. Opět procitám sám v sebe. Hroutím se do sebe, kolabuji. Nyní přichází změna.

Chyby neexistují, a pokud tomu někdo věří, tak ať pohlédne, že s chybou přichází inovace. Jsou jen kroky v nekonečnosti k nekonečnosti. Jsem opět sám v sobě, vědomí již není natolik rozšířené, mohu však stvořit vše, není omezení. Jenomže Já, chce žít a to může, jen jako projevené. Vstupuji do sebe, opět se ztotožňuji. Jen posunu malinko důlek bodu spojení a ustaluji se. Stojím v amfiteátru osamocen a volám do všech koutů : ,,Děkuji´´

Vracím se zpět, svět idejí si nesu v sobě, vím, že jsme schopni dokázat cokoliv. Když vlezu do jeskyně, stojí tam opět onen človíček, je jako strážce prahu - had ze stromu poznání, had z oné prázdné rakve, had, co si mne ve vizi ovinul a učinil ze mě kolosa. Zdravím jej, on ví...praví : ,,Obraz se změnil, když zníš jinak...viď? Jak vidíš, jsi to ty, kdo rozhoduje, možnosti si tvoříš sám´´ Chvíli se na sebe usmíváme, když jeden z přivázaných se osvobodí - a pohlédne na nás v úžasu : ,,Já to věděl´´ jásá. Když přikročí blíže poznávám jej : je to Kecalkoántl. Na určité úrovni vědomí, by má hlava litovala, ale nyní se těším, že promluví. Je vůbec zvláštní, nikdy si druhých nevšímal, žije jen uvnitř své hlavy, kde se natolik zamotává, až vše udusí. Rozum můj milý. Nyní začal:

Která část magnetu je ta negativní? Existuje tedy záporná energie? Která polovina je ta záporná? Existuje i záporná frekvence? Co činí, jak se projevuje, jak annihiluje? Co kdyby byla zavedena imaginární osa, kolmá k naší realitě, komplexních čísel frekvence, tak, jako se zavádí u času? Co zde projevuje, co když skoky vědomí využívají této sféry. Co když mezi nimi vzniká vše-rozměrná spirála, propojující je? Atraktory skrze fraktály rezonující spolu i skrze oktávy, proto si do života přitahujeme i protipóly.

Pokusím se na něj promluvit jeho jazykem... Co vnímáš je fajn, ale pohybuješ se ve sférách rozlišitelnosti, kde jsou projevené a neprojevené možnosti, ale existují i sféry za, sféry, kde se možnosti generují, je to sféra nerozlišenosti a ta je sféře lidské utajena, ač občas se i do poznatelného projeví. Dokud užíváš lidskou matrici - individuaci - v tuto sféru nesplyneš. Je to, jako bys chtěl hrát part pro flétnu na kontrabas - rozsah nástroje i zvuk je odlišný, zůstane jen rytmika a melodika, ale neprojevená a tím nerozlišená.

Otočí se, konečně i věnuje pozornost. Však ne na dlouho...

Existuje svobodná vůle bez ega a existuje svobodná vůle bez duše? Je vůle, jako fenomén, svobodná? Je možné být svobodný, když jsi vším omezen a zároveň vším jsi? Není svoboda jen v nerozlišenosti, nedefinovatelnosti...jakémsi nebytí? Je snad svoboda, když jsi podprogramem programu v rámci Matrixu, kdy překonáním jsi v dalším Matrixu - implikátní řád? Není svoboda jen pravděpodobnost podmíněné realizace možnosti? Není svoboda jen nevědomost? Být vědomým, nečiním skrze přednastavení univerza? Není svoboda jen pasivní přihlížení bez aktivního prožitku - ztotožňování se? Není nejlepší nechat to být a nechat se žít? Není zde možnost paradoxu syntézy omezení a svobody v Jedno-tu? Nesplýváme s podstatou až v paradoxu syntézy antitezí a ze vzájemného spojení, namísto annihilace?

Není důležité, co je poznáváno, ale jak....

Přemýšlím, jak je mnohé vnímáno, na určité frekvenci, ale i úrovní nahlížení je nekonečně mnoho, záleží, s čím rezonuješ. Vnímám tyto přístupy, které načítáš. Jeden zde nám blízký bude utvářet odpovědi v rámci poznatků a poznaného, čímž podmíní otázky další, v duchu podobném - zodpovězení - činění závěru a omezení možností zhroucením pravděpodobnosti všemožnosti. Další přístup nechává možnost plynutí a neodpovídá, náznak svobody v neomezování a nečinění závěru. Skutečný skeptik též závěru nečiní, nechává bytí v proudu, a tedy pochybuje, ale i pochybnost udává směr k závěru, ledaže by uvízl v kruhu pochybností na pochybnost. Je zde i pohled aktivně pasivní, kdy se podílím vědomě - snad vůlí, či záměrem, přáním, touhou až chtíčem a koncentrací na neodpovídání a nechání volnosti proudu dění života. Také pasivně aktivní, kdy není touha po odpovědi, ale zhroutí se vědomí a naše info-pole ji zachytí a mozek přefiltruje v rámci našeho podmínění, kdy bez zapojení prostředníka, by se jednalo o přímé napojení - o prožitek proudu ve změněném stavu vědomí. Až nižší úroveň degraduje/kolabuje poznání na omezenou odpověď. Proud však též někam spěje, jako evoluce. Kde je konec syntézy koule a víru, tedy torze? Není jejich nekonečnost plochy, platformou pro tlak z vědomí, které vytlačí realitu?

Hledáš řešení, či prožitek? ,,Prosím? Ty jsi se zeptal?´´ Ano ,,Mě se nikdo na nic neptá´´ Tak se ptám, hledáš řešení, či prožitek? Je to zvláštní, ale otázka přerušila tok myšlenek. ,,Není prožitek, řešením?´´ Víš, myšlenky jsou někdy, jako energetické tasemnice. Proto je lepší žít, než filozofovat. ,,Já však žiji filozofovánímˇˇ Takže už si se sebe zeptal : Proč jsem tady? Co přináším tomuto světu? ,,Přicházím pro svou nenormálnost, protože ta je zárukou kreativnosti. Přicházím, protože mám otevřenou mysl, protože stahuji a proplétám myšlenky, spojuji je. Existují totiž odpovědi bez otázek, jelikož není jak se zeptat, ale i otázky bez odpovědí, protože není, jak ji zachytit a já vytvářím struktury - sítě, do kterých se lze zachytit a postupně dojít k nepoznatelnému, ač jsem si vědom, že přílišné proplétání láme struktury. Též vím, že stahujeme dokonalé soubory degradovaným vědomím, čímž je pozměňujeme a přetváříme formy.´´ Přesto vše se mi zdá, že ti chybí cit a bez prožití nelze plně pochopit...

Není vše jen chyba významu slov, který do nich vkládáme, namísto cítění melodie? Chyba logiky bez citu? Zkusme dát někdy důraz na slovesa namísto podstatných jmen a otevřou se nám nové brány. Stvoříme tak nové formy, vícedimenzionální sítě. Chápu, že dnešnímu světu, by plně stačilo rozluštit souvislost mezi informací rezonance nesenou vědomím fotonu prozařující 108 prvků skrze krystal DNA, kde jako tělní médium slouží voda. Ale to se spíše svět změní, nežli lidstvo najde pochopení. Perpetum mobile je disharmonie, svár sebedůležitostí, kde hlavní substancí je perpetum debile, proto je lidstvo tam, kde je. Ale možná je přesně tam, kde má být... Věci se dějí, jak se dějí a i díky tomu tu jsme a měníme. Je to jen příležitost překonání lenosti...vzdá-lenosti. Možná, že i díky nám existuje lenost existovat. Jsem si vědom, že teorie je závislá na pozorovateli a proto mnohdy vědomí kolabuje na základě víry v přesvědčení. Placebo si také vytváří v morfogenetickém poli, skrze víru, svoji chreodu.

Pokora je i přijetí bez soudu, Kecalkoántl, se již zase rozjel...témata byla všelijaká, chaotická, ale spletena podivným řádem. Stereotyp zahrnuje polaritu, co je pak monotyp? Odvíjí se dění od Teď někam nebo je odvíjeno z Teď? Co takhle zkusit skládat hudbu ve Fibonacciho posloupnosti? A další a další...on snad nikdy nemlčí, v jeho hlavě snad není nikdy ticho...mluví, neustále, tak jako...tak jako Lež. Obracím se k němu a pohlédnu hluboko do očí a pravím : ,,Zřím tě !´´ Lež se nám vždy dere před oči, ona ví, že tam směřuje naše pozornost nejvíce a tím zakrývá, co je za ní. Odhalil jsem ji a v tu chvíli se začala rozplývat, však přistoupil jsem a požádal, ať zůstane.

Každý každému průvodcem, i díky lži prozřeme, bez ní by nebylo co prohlédnout. Stará moudra nerezaví, bytosti světů, naši předkové, všichni tyto pravdy znají, dnes se jen hraje jiná obtížnost, hra je však mnohdy zábavnější. Přesto se i dnes lidé probouzejí, poznáš to hned, změní se jim chůze, změní se jim hlas a slova, někdy přestanou zapáchat, protože některé myšlenky zapáchají. Spatříš, že tam kde jsou ruce, se nekecá - je tvořeno s radostí. S radostí se usíná, s vážností umírá - i zde spatříš, že se lidé mění. Mnozí naříkají, že nemají času, ale čas neexistuje...nikdo jej nemá a když toto prohlédneš, tak máš všechen čas a najednou nevíš, co s ním...tak medituj žitím.

Tak lež zůstala v jeskyni ve světě idejí a vše, co z toho světa k nám projde, projde i kolem ní. Já kráčím zpět do zásvětí, jsou zde zástupy, které chtějí žít v těle. Učit se a vyzkoušet, co učí se zde - zakoušet. Žízeň po Životě je u některých tak velká, že vše zapomenou. Vím, co mě čeká, vím, že jsem ještě nedokončil svoji třídu. Mohu jít napřed, protože jsem mezi světy, na Zemi mám ještě tělo, ale zašel jsem příliš daleko. Je třeba mnohé zapomenout a postupně si vzpomenout, protože mozek by ten nápor nemusel zvládnout a zbláznil bych se - a zbláznit se nemám v osnovách učení - prozatím. Přistupuji k vodě a nabírám ji, opět vidím, jak mi protéká mezi prsty - tentokrát je to však sám Život. Napiji se, dám několik doušků...Tak akorát...Nádech - přijetí...výdech - (od)puštění...To je Láska.

........................................................................................................................

MY SWEET NIGHTMARE WELCOME TO MY DREAM

Dodatek k Darkpriestovi

Není určeno pro povahy, které se nerady ušpiní a předem odsuzují...

V kleci utrpení
Akt I.

Ve tmě se zrak můj zmítá. Ani potuchy zdali naživu jsem, či snad bdím někde opuštěn. V hluboké samotě, světlo spatřilo svůj strach. Je-li tohle náplní věčného očekávání nicoty, posmrtné vědomosti, tak jsem tedy překvapen. Jsem nadšen možností volného rozjímání. Jsem-li však skutečně mrtev, proč pociťuji tlukot svého srdce, bijíce jako o život, a proč cítím ten chlad objímající mé tělo, a proč s nádechem sílu získávám a s výdechem ji ztrácím, a proč myslím, jak jsem zvyklý? Buď slepý jsem, nebo místo, ve kterém se nyní nacházím, v temnotě spí. Ten zápach...

Snad i můj žaludek jej vnímá stejně jako já, protože při každém nádechu jsem blíže vyvrhnutí obsahu jeho. Ten smrad, ach, jak mocný jeho odér může být, když v plné moci zasáhne. Sám netuším, odkud přesně vychází. Sám netuším, kde se ocitám. Je-li tohle tedy skutečnost, tak kde tedy jsem? A jak jsem se zjevil zde na tomto místě? Zmatek a tisíce hlasů v mé hlavě, jež touží po odpovědi, ale já sám nejsem schopen jediné. Marně vzpomínám na poslední okamžik před procitnutím a dostává se mi jedné vzpomínky - ulehám do postele a pomalu padám do říše spánku. Ale tady postel mé nohy nenese, tady hlavu mou polštář nepodepírá, tady chladná zem, zřejmě beton, tady ticho a ten smrad!

Mé úvahy mě postupně poodhalují pravdu tohoto okamžiku, když její odpověď přeruší nečekaná situace. Temnota uprchla za záda světla a místnost se rozzářila. Avšak světlo bylo tak mocné a mé oči oslabeny tou věčnou tmou, že mne zasáhla bolest. Nejsem schopen je otevřít, světlo je příliš ostré. Musím být trpělivý a vyčkat na správný moment, kdy si oči navyknou. Snaha brzy zvítězí a já se postupně snažím rozeznávat rozostřené obrazy a tvary. Vše je ale natolik matné, že nejsem schopen rozpoznat žádného detailu, pouze přibližný rozměr místnosti nebo spíše budovy.

Vpravo ode mne, odkud ten smrad přichází, spatřuji rudou skvrnu s kusy čehosi, jež je mi zatím utajeno. A když se z posedu krkolomného na kolena přesunu a přemístím se o metr dál směrem dopředu. Narážím svou hlavou na něco kovového. Ruce rozevřené, v mžiku se snahou identifikovat co jest překážkou mou, získávají jasnou představu. Raději bych zůstal slepým. Jsem uvězněn. Není to vězení a nezdá se ani, že by to byly silné železné mříže. Hmat mi jasně prozradil, že jsem uvězněn v nějaké cele, obklopené pletivem. Jsem v kleci. Strach a zoufalství se zmocňují mysli a otázky neznají odpovědí. Srdce plní adrenalin a dech signalizuje paniku. Kde to jsem?

Zrak konečně dosáhl toužené kvality, ale chci vůbec vidět a tím i vědět víc? Klec má asi 2x2 metrů a vysoká přibližně taktéž. Možná trochu víc, přesnou hodnotu si netroufám odhadovat. Má prvotní domněnka o betonové podlaze byla správná. Budovu samotnou jsem též odhadl vcelku správně. Ale teď mi spíše připomíná malý hangár pro osobní letadla. Ale proč ty klece a ploty uvnitř? Proč? Z jakého důvodu jsou zde troje vrata? Z jakého důvodu jsou od sebe oddělena právě již zmiňovaným plotem? Proč jsou jen ta naproti mne otevřená? Nevím...

Vím jenom to, že jsem uvězněn a východ z klece je dobře uzamčen. Snaha jej prorazit byla marná. Pletivo odolává mým nárazům a kopancům. V agónii, se ze všech posledních sil, snažím alespoň o malý náznak poškození, ale marně. V únavě se potácím a padám vyčerpáním na zem. Ale především zoufalství mě dohnalo k uznání prohry. Sedím, lokty opřené na kolenou a hlavu si opírám v dlaních. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit, ale ten smrad, ten nechutnej smrad. Škvírou mezi prsty se poohlédnu za zápachem. Už pouhá domněnka mne děsí. Ale zvědavost nakonec vítězí.

BOŽE !!! .... Vteřina pohledu na to zvěrstvo stačila, abych během chvíle stačil vykřiknout zděšením a vzápětí se z té nechutnosti pozvracet. Ruka uchopuje čelo a posléze sklouzne po tváři na bradu, kde ukazováček a prostředníček překrývají má ústa zděšení. Přede mnou leží ostatky mrtvoly. Z roztrhaných zbytků oblečení kolem té kaluže krve a kusů masa i kostí , jsem jasně přesvědčen o tom , že ostatky vedle v kleci jsou jasně lidské. A při bližším zkoumání, kdy spatřuji prsty a části těla, které zůstaly hnijíce a napospas mouchám, jsem v tom jenom utvrzen. Každý pohled naň vhání do mých úst zvratky. Srdce buší, tlak tak 180, nevím přesně, pouze odhad, protože mám pocit, jakoby mi srdce mělo puknout. Obočí mi skáče nechápavostí a ruce se třesou šokem. Tam přede mnou leží mrtvola, tam přede mnou v té krvi, tolik krve ...

Tělo jakoby bylo obráceno vnitřkem ven. Chybí většina vnitřností a ty co ne, tak si válí někde v krvi u zbytků oblečení. Ani obličej nelze snadno rozpoznat, část jeho jakoby byla vyrvána a ta druhá je celá potopena v té kaluži vlastní šťávy. Co hůř, jsem schopen i mozek rozpoznat, skrze tu vytrženou část. Končetiny, či spíše to co z nich zbylo, se válí kolem té hromádky zbytků. Někdy ohlodaná celá kost, jindy kusy masa visící na poslední bláně. A to co ohlodáno není, je obaleno potrhanou a zvrásněnou kůží skoro až nažloutlé barvy, která je místy protkána šplíchanci krve. Ta nechutnost zasahující můj zrak. Ta nechutnost vypadá jako rozmixovaný člověk naházený na hromádce. Je to obludnost mnoha barev, místy vystupuje kost, na níž se drží poslední kousky roztrhaného oděvu modré barvy. Z dutiny ke mně otevřené vidím zbytky střev. Zbytky povalující se i kousek od mé klece. Pozorně sleduji kusy toho těla, zadržujíc kusy vycházející ze mě. Vystrašen k pláči nahlížím na ostatky a spatřuji další pravdy. Tělo není rozsekáno, ale jak jsem si již dříve všimnul, jeho části byly vyrvány. Na těch místech kde jsou ještě viditelné zbytky kůže, jsou také patrné zásahy, jakoby od drápů či zubů. Ale žádné rovné či řezné. Tělo bylo naprosto a jistě roztrháno nějakým tvorem. Očima sjíždím tento děsivý obraz stále dokola a v očích se mi rodí slzy. Sedíc v rohu v kleci a ruce objímajíc má kolena, se s kolíbavým pohupováním, propadám do hlubin beznaděj. Oči nelze odtrhnout. Nové poznatky se zjevují mému zraku. Má domněnka o nějakém tvorovi byla tedy správná, protože lze spatřit stopy něčeho, co odcházelo od té krvavé lázně. A nebyl to pouze jeden tvor, ale napočítal jsem mnohem více nohou. Buďto tvor chodil v kruzích nebo jich opravdu bylo po více. Oči upřeně sledují stopy. Jejich tvar jakoby připomínal stopu psa, ale hodně velkého psa, možná nějaká šelma, kdoví? Zrak mi stejně neustále zahýbá směrem k mrtvole. Snažím se jej silou vůle odvrátit, ale ten smrad a zvuk much poletujících kolem něj, ale hlavně ta ukrutná pravda mě drží oči upřené na to strašlivé místo. A když raději následuji stopy, tak se ve mně něco pohne. Stopy vedou ke dveřím. Přímo k těm naproti klece.

Pomalu otáčím hlavu na vrata naproti té mé. Má vrata jsou otevřena. Co to znamená? Jsem snad další na řadě? Ale proč? Co jsem komu udělal? Sám odpovědí nenalézám. V záchvatu paniky a rozhořčení z nevědomí se znovu pokouším o překonání klece a to jakýmkoliv způsobem. Ve vzteku střídajícím pláč do ní narážím. Celou svou vahou se opírám do pletiva, ale stále bezvýsledně. Klec je prázdná a žádný předmět mne tedy nemůže pomoci ven. Jsem uvězněn. Tedy pokouším se o volání o pomoc, ale jediné co slyším, jako odezvu, je má vlastní ozvěna. Však v mžiku volat přestávám, když si uvědomím, že jediné dveře otevřené jsou naproti mé klece. Co když svým voláním přivolám toho tvora. Chvíli tak uvažuji. Možná jej přivolám, ale možná přivolám i pomoc. Snažím se sám svůj úsudek podpořit. Jsem v kleci, však mohla by to být ochrana pro mne samého, ale klec vedle mne napovídá něco jiného. Leží tam mršina života zbavena, ale na kleci nejsou žádné známky boje. Je tedy zřejmé, že klec někdo otevřel, protože sám přes veškeré úsilí nejsem schopen se ven dostat. Dveře od klece nemají ani zámek. Jejich otevírání a zavírání fungují na nějakém systému. Dohady na toto téma, mě zrovna netrápí. Trápí mne sama skutečnost mé pozice. Podstatné je, že já jsem vevnitř a nemohu ven. Tak raději o pomoc volat budu, než abych zhynul vedle té páchnoucí mrtvoly a doplnil ji v řadě. Marně volám, křičím, naříkám a tak tomu je dobrých deset minut. Střídavě padám na kolena a střídavě narážím na klec. Být někdo poblíž, musí mne slyšet. Samotné nárazy způsobují mnoho hluku. V slzách prosím o něčí pomoc, ale bez výsledku. Prsty projíždí vlasy směrem k týlu. Opouští mne třes. Pouze vnímám situaci, jako beznadějnou...

Sedím, nohy mám natažené a záda opřená o zeď. Těžko se mi dýchá za této situace, ale jak jsem si ráčil povšimnout, tak jsem se už celkem uklidnil. Srdce už nebije v takovém tempu, hlas se mi netřese strachem, i když strach stále mám, a mrtvola vedle mne už mě tak nezajímá. Za tu dobu zde strávenou jsem se ji naučil ignorovat. Na její smrad už jsem navyknul a mouchy? To je to nejmenší co mě trápí. Prostě jenom sedím a rozjímám, co bude. V hlavě projíždím své vzpomínky a náhodně v nich listuji. Mohu konstatovat, že jsem se dokázal relativně uklidnit. Z nudy si opět prohlížím budovu. Sám nevím co to je za budovu, ale teď bych se odvážil tvrdit, že vypadá spíše jako garáž pro hasičská auta. Ano když jsem hádal předtím, tak jsem byl oslepen a poté vyděšen. Teď to vidím jasně a ve větším klidu. Je to obrovitá místnost a krom těch klecí, dveří a plotů k nim vedoucích, zde nic jiného není. Až někde vzadu, blízko otevřených dveří naproti mé klece, je možné spatřit schodiště, které vede na plošinu po levé straně zdi. Plošina je dobré tři metry a něco vysoko, kolem ní zábradlí a v jejím rohu dveře tmavě modré barvy a s nějakým nápisem, jež nejsem schopen rozeznat, protože nemám nejlepší zrak na dálku. O pár metrů výše jsou konečně okna, ale jeví se to spíše jako skleník. Skrze okna a otevřená vrata jest patrné, že venku je tma. Místnost je osvětlena mnoha zářivkami s pravidelným odstupem od sebe. Většina z nich silně září. Občas nějaká problikne. Zdi jsou tvořeny červenými cihlami, ale jinak jsou prázdné. Postupně si vše párkrát prohlédnu, a když můj zrak neskončí na ohavnosti ve vedlejší kleci, tak se upírá na ta otevřená vrata, která jsou vskutku velká. Jak říkám, celá budova mi připomíná garáž hasičských vozů.

Občas zavřu oči a zátylkem buším do stěny. Táži se proč? Ale nic to není platné. Upřeně sleduji otevřená vrata. V každé sekundě doufám v zázrak, že se v nich někdo zjeví a osvobodí mě. Minuty plynou velmi pomalu a já opět upírám pohled na mrtvolu. Ptám se sám sebe, co udělal, proč tak dopadl? Sklápím svůj pohled na své ruce. V tu chvíli si všimnu něčeho podivného. Na mých pažích jsou skvrny. Rudé a již zaschlé skvrny. Děs, je to snad krev? Ale jak? Vysvětlení je pouze jediné. V době incidentu jsem musel spát, ale i tak to přece není možné. Sám vím, že nemám tvrdé spaní a každá drobnost mě probudí. Je-li to tedy krev, tak jsem byl u toho, hned vedle v kleci, když byl ten člověk trhán na kusy. A proč sem tedy přežil? Jsem snad další na řadě? Opět se mne zmocňuje ta síla zoufalství a zatracení. Vzpírám se a ve snaze něco změnit, se opět pokouším prorazit tu klec za mocného doprovodu mého volání. I když mé předchozí pokusy byly neúspěšné, mé bijící srdce to neodrazuje. Tentokrát ale strach a slzy vystřídal hněv a sliny stříkající mi z úst v zápalu boje. Agresivně a chaoticky chodím v kleci, nadávám a křičím. Nadávám někomu, aniž bych věděl kdo to je. Začínám šílet a nemohu se zastavit. Jsem jako šelma uvězněná v kleci...

Náhle je můj vztek přerušen. Vidina? Ve dveřích se něco mihlo. Tedy volám o pomoc a ještě úprosněji. A znovu se něco mihlo ve vratech. Něco tam je. Čím více křičím, tím častěji spatřuji nějaký náznak siluety. Prsty propletené v pletivu a vší silou trhají. Když tu se ze tmy vynoří postava. Rázem ze mne opadne tuna zoufalství a přemění se v radost. Nadšením se začínám smát. Postava pokračuje a vstupuje do budovy. Je to zvláštní entita. Oblečena v kabátu a přes hlavu kápi. Tvář je tedy zahalena tmou, zřejmě tomu napomáhá i sklon hlavy. Ruce té bytosti jsou oděny v kožených rukavicích, i kalhoty jsou kožené. Na nohou má obuty mocné kanady a celý komplet je v černé barvě. Zvláštní, ze tmy vyšla tma. Ale tahle tma nejde směrem ke mně. Hned, jak vešla do budovy, se otáčí směrem ke schodům. Jsem zmaten a jen nechápavě zírám. Osoba pomalým krokem zdolává poschodí a přesunuje se směrem na plošinu. V touze po svobodě jsem natolik zaslepen, že vnímám pouze jeho chůzi, ale nevšímám si okolí. Až mohutný a hluboký to řev mne z ní vyprovodí. Reflexivně se otočím zatím strašlivým zvukem. (......)

Cukám sebou jako bych spatřil samotnou smrt ke mně jdoucí. Mé srdce se rozběhlo na ještě vyšší oprátky, než když jsem uviděl tu mrtvolu. Vidím před sebou toho tvora. Ach Bože! Je to vůbec tvor? Příšera ze samotného pekla vyvržená. V návalu adrenalinu uskakuji ke zdi, hlavně co nejdál od dveří klece. Jediné, na co se zmáhám je, že vydávám prapodivný tón stále se opakující. Hhhhh, Hhhhh. To tremolo v mém hlase, ty třesoucí se rty. Žaludek jakoby pozřel ledovou kouli. Ta obluda, ten netvor. Vypadá jako velký vlk křížený s hyenou, ale stažený z kůže, protože jediné co pokrývá jeho, již tak viditelné maso, je nějaký blanitý potah. Na zádech dlouhé černé ostny ve dvou řadách po třech. Má mohutné a robustní tělo, které se plíží jako nějaká kočka. Je to směsice mnoha zvířat dohromady. Jeho hlasitý dech, indikující touhu po čerstvém mase, zní jako medvěd. Jeho hluboký, až hřmící hlas, zní jako démon. Tlama plná zubů, na kterých jsou okem postřehnutelné uhnívající zbytky masa z poslední oběti. A nebál bych se tvrdit, že vím čí. Z huby tečou vodopády slin. Čím blíže přistupuje, tím více cítím ten toužebný dech po mase. Krčíc se v rohu a doufaje, že mne klec ochrání, se na okamžik poohlédnu po tajemné postavě v kabátě. Ale na plošině není. Když vracím svůj zrak na netvora, v slzách jsem nevěřil, co vidím. Za mohutnou muskulaturou té bestie, spatřil jsem přes okraj jejího boku, že z venku přibíhají další dvě potvory. Rychle se přidávají vedle té první. Dokonce se stihnou i pozdravit náznakem kousnutí. Tady se podává večeře, jakoby vyjadřovalo jejich pobíhání kolem klece. Občas nějaký z nich na klec narazí svým tělem, ale výsledky jsou stejné, jako byly ty moje. I tak s každým zavrčením, zařváním, s každým útokem na klec, sebou škubnu a ječím jak malá holka. Hromové zvuky podmalovává můj beznadějný pláč. S každou vteřinou jsem blíže omdlení, s každou vteřinou jsem blíže pomočení se. Ocitám se na kolenou, poprvé se modlím k Bohu.

Dveře se otevírají...

Jejich tlapy už jsou pod dveřmi a postupně i hlavy.

Zrůdy vnikají, otírajíce svá těla o sebe, do klece skrze pomalu se otevírající dveře.

Jsou tu, poslední pikosekunda mého okamžiku nestíhá zopakovat život, skrze vzpomínky, před očima

Je konec......

Jaká to scéna před očima mýma nastává

První zkousnuti masa jeho a mé srdce roztává

Bolest v jeho hlase, vždyť kvičí jako prase

Tohle se tu prostě stává...

Trhají jej na kusy, už jenom chraptí a syčí

Tahle ta zvířátka mě jednou dojetím zničí

Nervou jeho maso minutu nebo dvě

Rvou ho i pět minut, dokud ještě žije

Občas jenom zaslechnu jakoby kňučet psa

Jak pateticky dokáže umírat tahle lidská rasa

Krví jeho vymalovali místnost na červeno

Jaká to scéna, to nesmí být zastaveno

Dávají si záležet, když jeho břicho otvírají

Už nedýchá, jen se třese, vnitřnosti vytékají

Hodují na jeho tělu, požírají i jeho duši

Žerou jej tak, jak se patří a sluší

S částmi jeho těla se naposled shledávám

Praskot kostí a mlaskot tlam

Tohle se tu prostě stává....

Akt II.

Světlo udeří do očí mých. Ocitám se na místě mnou zatím neprobádaném. Neklid signalizuje, že něco není v pořádku. V té zmatenosti se mě zmocňuje jistý prvek strachu, strachu z neznáma. Z údivu, či až překvapenosti ani nemrkám, pouze zírám, i když světlo je poměrně ostré. Ústa otevřená dokořán. Není mi novinkou probudit se na neprobádaném místě. Nic si nepamatuji. Ale já si přece mnohé pamatuji. Tedy situace, jež nyní nastala, mne přivádí do rozpaků a tak pouze nechápavě zírám. Mnu si oči v nevíře, ale obraz zůstává stejný. Matně vzpomínám, ale minulost se nezjevuje jasně, spíše ponořena v hluboké mlze. Abych byl konkrétnější, nezjevuje se vůbec. Na mysl mi padá idea a nutnost se na ni zeptat. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Protože paměť vynechává, utěšuji se myšlenkou na sen a nepřipouštím si možnost kruté pravdy. Idea na vymytí mozku by nasvědčovala můj výpadek paměti, ale taková idea je absurdní až vágní. Hned mnoho otázek se zrodí, ale stejně rychle zahynou. Jsem schopen rozpoznání vlastního ega, jsem schopen vlastních názorů a úvah, jež se vytvořily na základě jisté empirické zkušenosti. Tedy k empirii je nutnost vzpomínek. To pak znamená, že vzpomínky mi byly zachovány, pouze mám problém si vzpomenout. Raději přestanu uvažovat, ač odpověď bych časem našel. Možná ne pravdivou, ale jistě se pravdě podobající. Bude rozumnější, nežli uvažovat, prozkoumat okolí, ve kterém jsem přítomen.

Hledím do dáli, tak že vše blízké je rozostřené. Náhle první obraz vzpomínky vyplave na povrch, leč ne vzpomínka zrovna uspokojivá. Zjišťuji, že se ocitám na velmi povědomém místě. Ta troje vrata v té dáli. Ta cihlová zeď, ty schody nalevo. Když konečně zaostřím i na překážky mně blízké, zjišťuji i tu strašidelnou skutečnost oněch klecí. Něco se ve mně hne. Tady už jsem byl. Náhle se mlha rozplyne a vzpomínky vyrážejí za podpory světla a utvářejí jasný obraz. Už si vzpomínám. Náhle všechny ideje zhynuly a zůstala pouze jediná. Idea na sen. Tohle už se mi přece zdálo. Ale otázkou je, zdali se mi zdá i toto, či snad je to skutečnost? Uklidňující prvek ta myšlenka na sen. Je-li to ale sen, tak proč nejsem schopen jej ovládat, když jsem si dokázal uvědomit sama sebe. Vše je tak skutečné, vše se tak jeví. Co když to sen není a je to ona skutečnost?

Dlaň zakrývajíc ústa a třesoucí se hlava v nevíře. Padám na kolena chytajíc se pletiva klece. Být tohle skutečnost, co když byl sen vizí? Události, na které si ze snu vzpomínám a při pomyšlení na jistou možnost vize, mne zahrnují zoufalstvím a temnotou. Je-li to ale skutečnost, tak proč si nepamatuji to, jak jsem se sem dostal? Rozhlížím se po budově a matně vzpomínám na každý prvek snu. Popořadě si to rozebírám. Klec, budova, smrad. Ano ten smrad z mrtvoly. Napravo ode mne by měla být ta hromádka hnijících zbytků. Tak přesouvám pohled svůj směrem tím, ale nic tam není. Jenom prázdná klec. Něco je jinak. Vzpomínky nejsou tak bídné, a proto dobře vím, že po mé pravici byly dvě klece a ne jedna. Dohromady byly tři. Tak se poohlédnu i na druhou stranu. Když v tom musím prudce trhnout hlavou, možná leknutím, možná údivem. Po mé levici je další a poslední z klecí. Tahle skutečnost by mě z rovnováhy tolik nevyvedla jako ta, že uvnitř leží člověk. Leží tam celý člověk, nikoliv jeho ostatky. Leží na zemi schoulený do klubíčka jako dítě v matčině lůně.

Přesouvám se k okraji klece a promlouvám k osobě. Má slova zůstávají bez odezvy. Tedy zkouším to znovu a tentokrát hlasitěji, ale výsledek je zcela totožný. Třetí pokus dochází ke stejnému nulovému výsledku, ač křičíc a bijíc do klece co nejsilněji jsem dokázal, a nic. Je mrtev, hluchý, tvrdý spánek? Nebýt zde tý klece, z mohutného a silného pletiva, sundal bych si botu a hodil ji po té osobě. Po ruce nic nemám, co bych mohl dostat skrze pletiva, možná tkaničky, ale mě spíše napadlo na osobu plivnout. Ale opět nulová reakce. Domněnka, že vedle leží mrtvola, je tím více reálnější, čím déle se nic neděje. Vzteky biji do klece, vzteky křičím, až prskám a rudnu ve tvářích. Do podřepu usedám a k osobě promlouvám, tedy spíše k sobě, ale v jejím směru.

Když konečně se osoba pohne a odkryje mi celý svůj bok. Spatřuji víc než předtím. Vidím, že osoba dýchá. Vidím, že muž žije. Ano muž. Spatřuji část velmi povědomého obličeje. Brko vousů na bradě a chmýří místo knírku. Dokonce i celkové proporce jsou mi povědomé. Více se zahledím do obličeje, protože ta podobnost kohosi je až zarážející. Jaké štěstí, že je částí obličeje ke mně natočen, ale brzo se štěstí stává neštěstím. Ta entita na zemi tam ležící jsem přece já. Či snad někdo mně děsně podobný? Ne, jsem to určitě já. Tenhle ksicht nikdo jinej nenosí. Horní polovina celá máma a od zakulacené špičky nosu celý táta. Mlčky jen tak zírám osahávajíc vlastní obličej, pozorujíc své tělo. Ale i na svém těle nalézám typické znaky. Není-li mnou, tak kým pak? Jakoby dvě stejná těla, ale jedno vědomí.

Rázem z hlubin zapomnění vyběhne na povrch další vzpomínka a spousta otázek je již předem zodpovězena a já v uvědomění si té reality padám na kolena, srdce se rozbuší a frekvence dechu narůstá. Panicky pobíhám uvnitř klece doprovázen škubavými pohyby. Leč tisíce otázek bych si mohl pokládat na adresu mne ležícího ve vedlejší kleci, ale nepokládám. Ta vzpomínka se týkala toho snu, ten sen...

Závidím těm, jež při takovém zjištění omdlévají. Také bych rád omdlel a nedočkal se konce. Vždyť já jsem ten vpravo, já jsem ta budoucí hromádka krve, masa, kostí...zbytků. Vše do sebe zapadá. V naději pouze zoufám v nesprávnost svého úsudku. Už nemá smysl sebe sama ve vedlejší kleci probouzet, když vím, že až se probudím, budu po smrti a zbude ze mě pouze ta smradlavá hromada.

Před očima se mi promítá ten sen z minulosti. Ty bestie, ta záhadná entita v plášti, ta bolest, ta smrt. Jak děsné bylo, když mě ty obludy trhaly na kusy. Nechtěli mne zabít, ale mučit. Tak moc jsem čekal a doufal v rychlý konec, kdy mě zardousí nebo zabijí mocným úderem tlapy. Ale tak se nestalo, žrali mě přece zaživa. Děkuji tomu, že jsem byl v šoku, protože to nebolelo. Vlastně, děkuji tomu, že to byl sen. Jen doufám, že ta muka nebudou tak strašná, jako v tom snu. Ale podle toho co jsem viděl, respektive co ze mě zbude, jsem přesvědčen o opaku. Myšlenky na sebevraždu mě objímají, ale to je ta nejubožejší věc co znám. Ach, jak těžké rozhodování. Už teď je jasné, že zemřu. Tak buďto jako naprostý ubožák a někdo kdo má strach z bolesti nebo zemřu v boji. Velmi bojovné, ale já si vždy připadal jako válečník. Vždy jsem tyto ctnosti a odvahu obdivoval, a tak právě proto se z obětí sebevraždy vymanit.

Zbývá jen ta naděje, že toto je sen nebo ta, že je dokáži přemoci. Copak je jisté, že ten sen měl pravdu? Co když ne? Co když to může dopadnout jinak? Tyto otázky jsou ty jediné, co mě drží nad propastí skepse a s ní spojené deprese ze zoufalství...

Sedím už dobrou hodinu. Nic kolem nenapovídá průběhu času, vše je stále stejné. Hlavou proběhlo nespočet myšlenek, kterými jsem si lámal hlavu. Pouze sedím a čekám na smrt. Jak strašné čekat na tu jistotu. Ten pocit čehosi v žaludku, ten nepříjemný pocit. Pleť bledá a studená, oči bdělé, ale plny strachu. Leč poslední toto chvíle má, tak je zatraceně dlouhá a to čekání je ubíjející.

Dvojník můj vedle v kleci stále ležíc bez pohybu. Já ale vím, že se probudí, ale až po té scenérii. Nepřeji si, aby to už bylo, ale přeji si, aby konečně něco bylo. Minuty zde trvají hodiny a to mě ničí. Občas vstanu a projdu se po kleci. Rukama drnkám o pletivo i hlavu o něj opírám. Naprosté ticho vyplnilo tuto budovu. I můj dech se zdá být hlasitý. Když udělám již rutinní kolečko kolem klece, opět usedám a upřeným pohledem pozoruji dveře, čekajíc, že se bude něco dít. Čekajíc, že se otevřou. Únavou a vyčerpáním, ač ve stresové situaci, mne padají víčka a začínám zápasit sám se sebou. Za normálních okolností bych v takovéto situaci byl velmi bdělý, ale chlad a únava jsou silným protivníkem a tedy pomalu podléhám....

Velká rána, hluk a šramot probudí mne ze spánku. Konečně se něco děje, konečně. Dveře se otevírají a za nimi stojí ta bytost v plášti. Když otevře dveře, ani se nezdráhá pohledu mi věnovat, rovnu pokračuje ke svému cíli. Křičím na něj, nadávám mu, ptám se jej. Ale on pouze vyšlapuje schody a plíží se pomalým a jistým krokem k těm dveřím nahoře. Pohled se mi reflexivně přesouvá na ty otevřené dveře vespod a v dáli zpoza kopců spatřuji vybíhat ty ohavné zrůdy. Běží a kočkují se, jedna předbíhá druhou. Svými těly do sebe narážejí a občas si uštědří i nějakou tu ránu. A proč taky ne? Vždyť je čeká večeře.

I přestože vím, co se mi stane, tak klidu nenacházím....možná právě proto, že znám konec. Pokud naděje umírá poslední, tak v mém případě umírá právě teď. Je zvláštní, že když naděje zemře, nastává klid. Bestie vběhly do budovy a má vrata se pomalu začala otevírat. Tedy jsem uklekl doprostřed cely a s mocným bojovým výkřikem jsem je vyzýval na předem prohraný souboj. Náhle zhasla světla a já už cítil pouze jejich dech, jak je blíže a blíže...

Jak překrásná symfonie lahodící uším mým se rozběhla

V té tmě jenom poslouchat stačí

Vrčení, škubaní, mlaskání, to vše je součástí toho

Pach krve přilákal zvířata mé, však mu také podlehla

V té tmě jenom poslouchat stačí

Jekot, pláč, škemrání toho hocha ubohého

Ale mně to stále nestačí

Stále slyším, že on bojujíc nadále

Nezdává se bez boje, ale vítěz je již jasný

Tedy nechám je dokonat práci jejich a odcházím zpět ven do té dále

Třeba příště budu více šťastný...

Na obráceném kříži

Svěží vánek čerstvého to vzduchu pohladil mé tváře a jemný hlásek větru zašeptal mi do uší : ,,SMRT´´ Oči mé se rozevřou rychlostí, jež mi bere dech. Nebesa prosvítají skrze vysoké stromy až hluboko dole v jejich korunách a nahoře rozkvétá celá to zem. Vše se zdá být naruby. Snad bych tomu i uvěřil. Tedy jedinou možností jest, že já sám jsem naruby a nával krve do hlavy je tomu pádným důkazem. Už jenom samotný fakt gravitace, šišky padlé na zem, tedy v mém případě nahoře ležící, kdežto šišky z hlubin nebes jakoby vystřelovaly. Je jasné, že jsem obrácen. A je jasné, že se ocitám v lese. Stromy jsou poměrně vzrostlé, a protože na mě šišky z hlubin míří jako bodce, tak jsem ve smrkovém lese. I nějaká ta borovice, kapradina či mech se najdou. Skrze nos mi lahodí vůně podhoubí v nedalekém okolí a oči se rozplývají nad překrásnou hrou barev. Uši zaplaveny symfonií zpívajících ptáčků a větrem prodírajícím se mezi stromy.

Jaký to klid, jaký to ráj, jaká to slast a pocit volnosti. Ale až do té chvíle než si uvědomím, že jsem uvězněn hlavou dolů na nějakém kusu dřeva. Pohlédnu směrem k nohám mým, abych lépe rozpoznal dřevo, na němž jsem. Nohy jsou svázány mocným lanem a ruce též. Údy nejméně 3x omotány kolem dřeva. Samotné dřevo je ve tvaru kříže a mé tělo jej dokonale vyplňuje. Což vzhledem k mé pozici hlavou dolů znamená, že ležím na obráceném kříži a to navíc skoro dva metry vysoko.

Tedy zvláštní to vtípek toho kdo mě sem přivázal. Kříž je situován přímo mezi smrky, neohroženě stojící jakoby v kruhu. Samotná příroda je velmi rozmanitá a nedotčená. Z lesa dýchá starobylost a jeho hloubka. Nejsem tak extra botanik, abych okamžitě rozeznal, kde se takové lesy nacházejí. Rozhodně vím, že ne u nás v ČR. Ale nic tak majestátního jsem doposud neviděl. Připomíná mi to obrázky z hlubokých lesů Norska, Kanady nebo Sibiře. Akorát chybí sníh, i když zima je tu pořádná. A není se také čemu divit. Jsem velmi stroze oděn. Džínové kalhoty tmavé barvy a modrá košile, pod níž maximálně nějaké tričko. To ale nejsem schopen přesně určit, košile je zapnutá až po poslední knoflík a já pouze cítím, že nějaká vrstva tam ještě je.

Zimou se třesu tak, že kdyby ta lana nebyla silně utažena, jistě bych se samotným třesem s objetí jejich vymanil. Skrze vysokou hustotu zalesnění a možností pohledu pouze do rozmezí 180 stupňů vidím pramálo věcí, jež bych vidět chtěl. Ležím si zde, v té výšce na obráceném kříží třesoucí se pod mocnou zimou, dostávající se mi pod kůži s takovou razancí, že i nejprimitivnější forma zahřátí sama sebe, tedy svalový třes, je téměř marný. Jediná věc, která mě, toho pocitu chladu zbavuje, je ukrutná bolest hlavy s přemíry nalité krve. Až mám pocit, jakoby mi měla hlava prasknout a všemi jejími otvory měla prýštit krev.

Otázky ve smyslu kde to jsem, proč a jak, mou mysl už netíží. Tady došlo k velkému pokroku. Mě je jasné, že se nyní ocitám zase ve snu. Akorát stále nevím jaký význam to vše má a pouze trnu s neznalosti své další ukrutné smrti. Takže si spíše kladu otázky : ,,Jak mě dnes zabije?´´ ,,Proč mě zabije?´´ a jim podobné. Nač ale ty otázky? Je to přece jenom sen, akorát velmi morbidní. Jiné lidské bytosti by se jistě s takových snů počůrávaly nebo budily alespoň propoceni, možná by si někdo zašel za nějakým psychoušem o vysvětlení. Já ne, mě ty sny baví a inspirují. Vidět vlastní smrt a prožívat ji a ráno se probudit, jakoby nic, je tak úžasný pocit. Je to vzrušení, je to radost, je to pocit téměř znovunarození. Vlastním snům musím poděkovat za až realistickou představu všeho. Jediným problémem jest, že nejsem schopen kolikrát ničeho jiného než strachu a umírání. A tento sen je ještě mnohem horší v tom, že nejsem schopen ani žádného pohybu. Jsem ta nejsnazší kořist, kterou by s trochou času i mravenec dokázal ohlodat na kost a já bych nic nezmohl. Možná bych sám potřeboval nějakého doktora, ale nač to? Mě to netrápí, mě to baví.

Nudné a zdlouhavé pasáže před jistě nadcházejícím utrpením jsou možná právě tím nejhorším v mých snech. Nerad bych ve vlastním snu zůstal dny s nemožností probudit se. Protože já se vždy probudím až po vlastní smrti. Tyto hodiny čekání a často bezmocného klepaní, převážně ze strachu, ale dnes i z chladu, jsou tím nejhorším na těch snech. Trpím, a když by měla přijít úleva, tak přijde on nebo nějaké jeho zvířátko, které mě rozcupuje a má strast je dokonána. Jsem opravdu zvědav, s čím dneska přijde a jak mě hodlá zabít. Zatím mě bodá mráz jako jehly. Pokud má být tohle tou strastí, tak musím uznat, že je velmi povedená. Jen tak uvažuji, co bude dalším snem. Procitnutí do vody, kde se budu dobré 2 minuty dusit nebo snad upálení za živa? Nechám se překvapit.

Z hromadění krve v hlavě začínám upadat do mdlob, a protože chlad je stále více se blížící bodu mrazu, tak se mě ujímá únava. Co bych dal za to, aby už byl konec. Takový to povzdech a touha po smrti. Já jsem ale bojovník a ve skutečnosti bych se nepoddával té touze tak snadno, ale vědomí snu, mě toto rozhodnutí velmi ulehčuje. Je-li jeho záměrem dlouhá muka prožít, tak se mu to jistě povedlo.

Minuty plynou, jako když listí padá v listopadu, konečně se čas urychlil. Brzy je šero. Mé odkrvené a zmrzlé údy se zbarvují do modra a jejich konce už ani nevnímám. Třes ustal a já vykašlávám krev, ale stále se držím, abych neusnul, abych se dočkal toho překvapení. Ovšem příroda je mocnější a já cítím, jak pomalu podléhám. Oči se zavírají a já padám do tmy. Třeba se probudím a bude zase konec, třeba to byl jiný sen, než s tou záhadnou osobou, třeba....ale třeba taky ne!

Svěží vánek hladí mé tváře a větřík mezi stromy mi šeptá do uší: ,,SMRT´´

Procitnutí rychlejší než blesk a postava v hábitu stojící přede mnou. Vypadá jako vždy, ale tentokrát má v ruce pochodeň. Oheň planoucí na ní jemně osvětluje jeho tvář, ale jediná věc, jež jsem schopen rozpoznat je ta jeho kozlí bradka. Už jenom rohy a mohu říct, že v mých snech se snad zjevuje sám Ďábel. K tomu ten obrácený kříž, na němž visím už nějakou tu hodinu. Zimou jsem tak prokřehlý, že bych uvítal i trochu toho ohně na ohřátí, bohužel k mé nevůli se domnívám, že na ohřátí neslouží, možná na upálení.

Chvilku si mě prohlíží s nepatrným škubáním hlavy. A potom pomalu pokládá pochodeň směrem k zemi. Obchází mě v okruhu deseti metrů a zapaluje menší stromy nebo kapradiny. Jsem překvapen, že oheň v té zimě chytá. Zahodí pochodeň a jde přímo mým směrem. Vytáhne dýku a ... Doufal jsem, že ten mráz mě znecitliví, ale je to strašná bolest. Dýkou mi řízl do pravé nohy a poprvé zašeptal, jakoby v mé hlavě : ,,Nechť mu chutná´´ Pomalu jsem upadával do tmy. Krev v mé hlavě už chtěla explodovat a mně se přivírala víčka a obracely oči v sloup / zem. Poslední pohledy jsem vrhal směrem k němu a poté na svou nohu. Rána to nebyla nijak veliká, ale bolela jako čert. Pokud má tento sen skončit tak, že zemřu vyčerpáním, pak jsem tedy zklamán, ale smích při jeho odchodu předpovídal něco jiného. Nechť mu chutná....tak se loučil....

Když už podléhám vyčerpání, vzbudí se ve mně poslední zbytky sil. Zvuk vycházející zpoza křovin mě vyděsil. Všude kolem hoří stromy. Pouze jedno místo o šířce pěti metrů je ohněm nespalováno a právě z toho místa se ten zvuk ozval. Když se ozve opět, je mnohem silnější a blíž a doprovázen kouřem vycházejícím z té temnoty. Každý krok, kdy je ta bestie blíž, je hlasitější, každý krok zní jako došlap obrovského monstra. Možná jsem měl raději poddat se té únavě dřív, ale co zmohu? Je to sen...

Ve tmě se zjevuje obrys obří bestie, ale brzy můj zrak spočine na celou její velikost. Ač je to sen, tak mým tělem projede taková vlna strachu, která jakoby dala zapomenout na mráz i hlavu plnou krve. Protože to co jsem spatřil je zvíře z něhož, mám největší respekt. Ne, nebudu lhát. Je to zvíře z něhož mám strach, ač je mým nejoblíbenějším zvířetem. Je to medvěd. Dokonalý predátor a tento se teda vyved. Je to obří bestie, která si jen tak vykračuje za svou obětí. Může mít dobrých 600 kilo. Je obrovský, je to monstrum. Není to ten typický medvěd, co jsou k vidění v dokumentech. Tenhle má i masku vraha. Masa svalů slintající po lidském mase. Čím je blíže, tím více si přeji, aby už byl konec. Raději zavírám oči a doufám, že zaútočí rovnou na hlavu. Ale on neútočí. Přijde, postaví se na zadní a s přesností chirurga pomalu páře mé břicho....

Méďa skvostně načal břicho jeho

Jeden škrábanec a střev je všude plno

Tečou mu po obličeji a on jen křičí

Avšak pomoci se mu nedostane ničí

Svou obří tlamou trhá jeho údy

Řídí se pouze hladem, pouze pudy

Občas zazní příjemné to křupnutí kostí

Ale nejlepší je, když se jeho hlavy zhostí

tlama té obří šelmy, do níž on sténá

Tohle je mi ale scéna...

Opuštěná budova

Slunce jasně prozařuje koruny a dopad jeho paprsků předurčuje cestu neznámou a tajemnou. Stíny vrhány zpoza stromů, i spatřuji v nich obrazy bestií, rozum však stále bdělým jest a nenechává se touto anomálií opít. Kopec táhne kolena má stále níž. Únavou již podlomená jsou, ale vůle je stále mocnější. Kráčím tou divokou krajinou, znaven a nespatřujíc konce. Měl jsem se raději vydat po řece, ta by mne jistě někam dovedla. Ale vracet se nehodlám.

K údivu mému nakonec kopec zdolám a přede mnou se otevře širá to krajina, kde v dáli spatřuji budovu. Beznaděj, jež trýznila mysl mou, je náhle umlčena. Jiskra naděje opět vlévá do mých žil sílu a dává zapomenout na únavu. Popadám druhý dech a svižným tempem sestupuji směrem k budově. Jak si tak vykračuji tím optimistickým krokem, cosi divného zatíží mé smysly. Písně ptáků ustaly. Mrtvo pohltilo toto údolí. Každý svůj krok slyším hlasitěji než obvykle. Teď už nevykračuji tak svižně, teď už vůbec nepospíchám, teď pouze stojím v místě plném bažinatých močálů. Stromy jsou zde mohutnější a vyšší a vyskytují se zde i listnaté stromy. Dokonalé bludiště a k budově je to ještě dobrých pět set metrů. Navíc je zde divný zápach, který jsem již kdysi pocítil. To vše a mnohem víc mou zvědavost a nutnost setkání s nějakou pomocí neodradí. Nadále pokračuji strašidelným údolím. Překračuji padlé a topící se kmeny, proplétám se hustou vegetací, přeskakuji kaluže vody. Brzy se ocitám na místě, kde jakoby se příroda změnila do naprosté opozice. Náhle se ocitám na louce pokryté trávou dosahující výšky kolen, kde uprostřed vyčnívá budova a kolem ní kvetoucí listnaté stromy. Vstupuji na toto území pln očekávání a rázným krokem, doprovázeným voláním, zdalipak tu někdo není, se vydávám vstříc budově...

Nohy mne nesou vyšlapanou stezkou v trávě. Znamená to tedy, že budova není opuštěná. Procházím kolem ohrádky plné čehosi, co způsobuje ten děsný zápach, ale nejsem schopen rozpoznat původ té hromady. Rozhodně to nevypadá vábně a roje much přidávají na už tak skličující atmosféře. Vedle budovy stojí malá dřevěná chatrč, stojící na pilířích. Jemně prohnilá a zjevně zchátralá, prolezlá skrz na skrz červotoči, dokazuje její stáří nebo nezájem majitele. Náhle si povšimnu, že na pošlapané trávě tvořící onu stezku, se místy zjevuje podivná barva. Rudá někdy až černá, každopádně zaschlá, jež se táhne až k oné ohrádce neutuchajícího zápachu. Dále pokračuji stezkou v trávě k budově. Je to taková šedivá budova s plochou střechou o menší velikosti. Okna jsou zamřížovaná a pokryta stejnou barvou, jakou spatřuji místy na trávníku. Připomíná mi trafostanici s oknem. Zanedbatelnou chvíli věnuji pozorování určitých detailů, jako opadaná omítka nebo patrnou plíseň. Zjevně močály a tedy vlhké prostředí kolem vykonaly své. Zrovna když míjím první roh budovy, zaslechnu podivný šramot, doprovázený hlubokým výdechem, jež vycházel z chatrče. Leknutím sebou cukám. Chvíli chatrč pozoruji, ale už žádný další zvuk neslyším. Místo tvořené všudypřítomným strachem, jež se mi více a více vrývá pod kůži, mne pomalu přesvědčuje o odchodu. Přesouvám se ke dveřím a na okamžik zvážím svůj úsudek pohlédnout do nitra budovy. Zvědavost ale vítězí i nad strachem.

Hrůzný výjev bestiálnosti hnije před mýma očima. Kusy masa, plno krve a děsný smrad. V tom okamžiku se ve mně něco hne. Ne jenom, že se pozvracím, ale začínám panikařit. Nevím jistě, jestli křičím doopravdy nebo pouze mé nitro, každopádně dlouho nepřemýšlím a prchám zpět, odkud jsem přišel. Když se náhle chatrč rozletí na malé třísky a přede mnou stane zrůda ještě zrůdnější, než mám představivost, kdy dokázala vymyslet. Je to ohromná postava sešitá kusy masa k sobě. Každá část těla toho, jakoby byla někoho jiného. Utíkám, jak nejrychleji dovedu, ale než se poprvé stačím poohlédnout, tak nastává temnota...

Temnota pomalu ustává a světlo útočí na mé oči. Procitám. První vjemy jsou mlhavé více než rozostřené. Ležím někde na stole nebo spíše pultu, který se zdá být celý okachlíkovaný. Zrak se rychle zlepšuje a brzy vidím místnost topící se v krvi. Nad hlavou světlo, které mne téměř oslepuje svojí silou a všude kolem na věšácích a poličkách visí sekyrky, nože, háky a kdoví co ještě. Snažím se utéct, ale jsem připoután. Jak nohy, tak ruce a taky hlava. Křičím, pláču, vzdávám se....bolest v mém nitru mne pomalu trhá zevnitř na kusy. Pak už jenom ležím a bez duše hledím na ty předměty visící na zdi. Periferně vidím kusy masa a kůže kolem mé hlavy a vnímám jejich rozkládající se zápach.

Netrvá dlouho a v místnosti jsme dva. Zase ta entita v černé kápi. Tentokrát se směje a sahá po nástrojích ze zdi. Vybírá jeden po druhém a čeká na mou odezvu. Čím více panicky ječím nebo prosím, tím je spokojenější a tu věc, která takový úspěch získala, odkládá stranou. Díky silnému světlu jsem konečně zahlédl část jeho tváře, skryté pod kapucí. Měl bradku, vůbec byl zarostlý, ale ty jeho oči. Ty oči byly velmi povědomé. Když se zamračí, vypadá jako démon pln nenávisti a chuti zabíjet, ale přesto jeho oči jsou hřejivé. Tváře má pokryté zaschlou krví a vousy též. Každý jeho smích zní, jako smích pekelníka. Na chvíli se zastaví a praví šepotem : ,,Tvá smrt je i mým smyslem života´´ Pak mne udeří do hlavy. Opět se ocitám ve tmě, která nemá dlouhého trvání...

Probouzím se někde v lese. Zápach je částečně pryč, ale stále se nemohu hýbat. Když přicházím více k vědomí, uvědomuji si, že jsem zakopán v zemi a nad ní mi pouze trčí hlava. Snažím se vymanit ze spárů země, ale bezvýsledně. Z neustálého snažení mě zastaví něco podivného, co mi kape na hlavu. Zakloním hlavu a pohlédnu vzhůru. Nad hlavou mi visí čtyři muži. Jsou mrtví a nazí. Rozhlížím se trhavými a prudkými pohyby, jíž je má hlava schopna. Očima hledám toho zmetka, ale nikde ho nevidím.

Co jest v jeho nechutném plánu tentokrát? Než si stačím jakkoli vydedukovat svou odpověď je mi dříve zodpovězena. Přes hlavu je mi položen kbelík s uříznutým dnem. Se smíchem je telepaticky řečeno : ,, Pohlédni na tvé mrtvé přátele, jsi pohřben pět stop hluboko, kolem hlavy máš kýbl, k čemu to? Tvé kamarády stáhnu z kůže a veškerou jejich krev naplní část kýble a ty ji budeš muset vypít, pokud se v ní nechceš utopit. Tak hodně štěstí hochu!´´ Pomalu začíná páchat tu zrůdnost. Stahuje je z kůže a rve jim vnitřnosti. Vymačkává kusy masa a drtí kosti. Krev, morek a veškeré tekutiny obsaženy v mých přátelích, pomalu plní kbelík. Když hladina dosahuje mých úst, tak, že už je nevyhnutelné bez napití přežít. Vůle k životu mě nutí pít tekutiny vlastních přátel. Ale uvědomění si té hrůznosti nutí můj žaludek spolykanou krev vracet.

Úctyhodná vůle k životu toho človíčka

Utopit ho v krvi je radost maličká

Ale vidět jej topit se ve vlastních zvratcích

Je lepší, nežli tisíce, ve vodě tonoucích

Brzy se dáví, brzy se topí

Nechť všechny ty poslední okamžiky jeho jsou věčné

Protože až shledá pravdu mou, zjistí, že nebyly zbytečné

Doslov ,,Autora´´

Prvně bych asi poukázal, že já autorem jsem i nejsem, neboť skrze mě bylo činěno, nikoliv nějakou cizí entitou, však ani to nelze vyloučit, ale Vědomí samo neustále tvoří.

Co se dodatku týče, ten byl sepsán někdy v období let 2010, bylo možné sepsat vše, co si pamatuji, jistě, ale pro představu to stačí. Domnívám se, že popis vyvražďováni blízkých, přátel a i tehdy ještě nepřátel, (,,Děti na střevech svých oběšeny´´ ,,Palác ostatků´´ atd) by byl jen pro úchyly. Rád bych i jim dopřál potěšení, ale věřím, že ve svém nitru jej naleznou více.

Co se ,,díla´´ Skutek Utek týče, tak zde je tvorba zajímavější. Prve bych začal tím, že zde byla jakási tendence napsat pohádku pro děti v dospělých a snad i pro děti - což lze ještě mírně rozeznat v první kapitole. Jenomže poté ze psaní sešlo, hudba měla přednost, neboť jsem jí uměl vyjádřit více. Když jsem se vrátil ke psaní, v dobách, kdy jsem byl ,,pracujícím´´ kustodem na Prašné Bráně, objevila se zde jiná forma psaní....psaní z nudy (nuda je tlak vědomí na tvoření). Bylo to zvláštní, ale jen jsem tak psal, co mě zrovna napadlo. Snad jen druhá kapitola, je jakýsi starý spis, který jsem zde zakomponoval z časů neklidu- takový práh a musel jsem jej korigovat, neboť jsem v mnoha ohledech nesouznil. Psaní šlo však samo, byla to čirá spontánnost, mnohdy jsem se až podivil, co bylo napsáno...ano těšilo mne to a těší i dnes

Poté přišlo období, kdy jsem si znovu pročetl svůj deník snů a zážitků. Byla zde spousta zkušeností, zážitků a citací, o které jsem se chtěl podělit, což je myslím patrné. Od té chvíle zde byl jakýsi rámec, který spontánnost do jisté míry omezoval a tím změnil i jazyk, jakým bylo psáno. Však i zde byl mi vnuknut nápad. Mnohé své příběhy, zážitky, poznatky a citáty jsem si sepsal a nadepsal i kapitoly, do kterých jsem je postupně a nahodile rozřazoval. Může se zdát, že jde o náhodné a nesmyslné řazení, ale sny takto prostě někdy vypadají. Mnohdy zde vznikaly až zdánlivě neslučitelné linie, ale mě se líbila ona představa spojovat nespojitelné. Žel trochu to narušilo, jakousi plynulost, jemnost a radostnost a spíše to přineslo kupu zmatku - ale já rád tvořím. První takovou kapitolou byla Temnota. Co mě však zaujalo je, že je zde postupná tendence změny stylu, z až poetického, do prozaického a až filozoficky okecávajícího se nesmyslu. Stejně tak jsem však pociťoval změnu sebe skrze znovu-oživování, rozpomínání se, kdy jsem se na situaci naladil, což snížilo i mou vibraci - uzemnění.

Napadlo mě i učinit korekci a vše přepsat v duchu kapitoly první, ale uvědomil jsem si, že v danou chvíli jsem nějak tvořil a v onu chvíli zde byla i jakási emoce, která zde je podprahově vložena. Je to originál a přepracováním bych mu dal najevo, že s ním nejsem spokojen, že jej nepřijímám, jak se zrodil. Copak tohle dovedete udělat svému dítěti? Dělám to tak i u hudby (na první - druhou dobrou), složím píseň za den se vším všudy, když ji předělávám, zní lépe, ale ztrácí tu emoci...tu radost při tvoření. Ztrácí hloubku okamžiku. Bohužel zde řeším malé dilema, zdali nejsem lpící na dokončování. Uvažuji, co by se v umění stalo, kdyby bylo tvořeno neustále, jako plynutí...není právě tohle Život?

Je třeba denně své poznání žít a já si mohu za těch pár let v tomto těle poděkovat, že jsem. Poděkovat si i za tento spis, který je určen hlavně mně, neboť je mi i návodem k sobě.

Všem, kdo si toto přečtete - nečtěte, ale žijte !

A pokud přeci jen jste to četli, táži se Vás, kdo z Vás vnímal tu melodii slov, kdo z Vás četl i to, co je skryto za slovy? Neboť jestli jste tohle nevnímaly, tak jste knihu nečetli.

Nechť všechny bytosti jsou....

Děkuji všem

Nebojme se tmy, bez ní by nebylo světla...

Pro hlubší prozkoumání temnoty doporučuji poslech mého hudebního projektu MindThorN - vše na YouTube